...z Milford Soundu

Jakmile jsme se ocitli opět nohama na zemi, řekli jsme si: „a co teď?“. Verča přišla s nápadem, že si sedneme na zem a budem ještě několik hodin zírat na Mitre peak. Jelikož nám však všudypřítomné sandflies vyhlásily válku a s totálním nasazením podnikaly sebevažedné nálety na všechny části našich těl, museli jsme se dát na útěk. Zatímco doma v Čechách jsme byli rádi, když se nám podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou, v Milford soundu jsme poznali, co to je zabít deset  muchnic jednou ranou…to jen tak na okraj.

Je třeba se zmínit, že jedním z našich snů v zemi kiwi bylo spatřit slavného ptáka kiwiho. Je to srandovní pták s dlouhým zobákem, s nosem na konci toho zobáku. Kiwi neumí létat a po jeho předcích, kteří zřejmě na Zéland přilétli, mu zůstala jen zakrnělá malá křidélka, která jsou mu úplně k ničemu, něco jako jako my máme zbytečnou kostrč jako artefakt z doby, kdy jsme se ještě houpali na stromě visíce na větvi za ocas. Zvláštností kiwiho je také to, že nemá vyvinutý pud sebezáchovy, protože až do příjezdu prvních osidlovatelů neměl žádné přirozené nepřátele. Podobně na tom byl i pták Moa, kterého tuze rádi lovili Maoři, protože když se k němu blížili s oštěpem, důvěřivý Moa na ně přihlouple koukal až do doby, než se mu pohled zabarvil do ruda. Proto byl také vyhynut. Ale zpátky ke Kiwimu…Kiwi je mimořádně vzácný pták. Dříve ho bylo na Zélandu spoustu, ale zavlečený oposum zdecimoval jeho populaci tak, že dnes je tento pozoruhodný živočich na pokraji vyhynutí. Kiwi je aktivní v noci, proto je téměř nemožné ho spatřit ve dne. Jediné místo, kde je údajně možné spatřit kiwiho i ve dne je Stuart island. Nevýhodou tohoto ostrova je však to, že je tam ještě víc muchnic než kdekoliv jinde na Zélandu. No co se nám nestalo…!!! Došli jsme k silnici, kde jsme si chtěli stopnout auto zpátky do hor, stoupli jsme si ke krajnici a začli stopovat. Najednou jsem zaslechl podivný šelest a šramot vedle mé pravé hohy a tak jsem si přičapl a zvědavě se podíval pod kapradinku, co že to tam je. No a tam KIWI!!! Šťoural zobákem v zemi a to, že se na něho koukám ze vzdálenosti necelého metru mu bylo úplně buřt. Než jsem ale přiběhl zpět s foťákem, došlo mu, že není noc a zalezl do nory pod trsem kapradin v pankejtu. Asi minutu na to nám zastavil mladý německý učitel a tak jsme s Verčou oba v šoku z té nenadálé události opustili Milford sound a kiwiho a vyrazili zpět do hor.

K našemu autu jsme se chtěli dostat přes Routeburn track, protože při našem posledním výletu do této oblasti nám sníh neumožnil dostat se přes sedlo a proto jsme neměli šanci poznat ho i z druhé strany. Vesele jsme si razili cestu do kopce, až do okamžiku, kdy jsme došli k ceduli, upozorňující turisty na to, že předchozí den se přehnaly přes naši cestu dvě laviny kamení a že trasa je sice otevřena, ale hrozí extrémní nebezpečí pádu dalších lavin. Jakmile si Verča přečetla tuto informaci, rozklepala se hrůzou (ale skoro to na sobě nedala znát, jenže já jsem to poznal) a začala vyprávět, jak kamarád Martin viděl téměř na vlastní oči  jak lavina kamení roztrhala mladou češku v Tajikistanu, a že by to mohlo semlít i nás. A protože jsme si řekli, že by byla škoda zemřít následující den po našem zasnoubení, rozhodli jsme se pro alternativu v podobě Caple tracku. A udělali jsme dobře, protože kepl stál rozhodně za to. Hned na začátku tracku jsme byli nuceni setřást malou, velice protivnou rodinnou skupinku ukrajinců, kteří  mezi sebou z nepochopitelného důvodu velice nahlas s děsivým přízvukem hovořili anglicky, když si mysleli, že by je mohl někdo poslouchat a kteří mluvili rusky jakmile si mysleli, že je nikdo neslyší…to ale netušili, že já mám sluch jak rys a tak jsem je odhalil.

Poté už se nám naskytly úžasné a nikým nerušené výhledy z alpinských biotopů. Mokřady a slatiniště se subtilními orchidejemi postupně vystřídaly rojové stromy, tzv. rojáci, které s klesající nadmořskou výškou po přehoupnutí přes sedlo vystřídali entí stromy, tzv. enťáci.

Protože naše vypracované kvesťácké nohy snášely útrapy cesty vcelku dobře a protože jsme měli strach z deště, který byl ohlášen na následující den, rozhodli jsme se u první nocležny, že zkusíme dojít až k té další a u té další jsme si řekli, že zkusíme ujít track celý. A tak se stalo, že jsme track, který má přes 30 km a většina tremperů ho chodí dva až tři dny, dali během jednoho dne, čímž jsme zřejmě překonali rekord další trasy. Je třeba uvést, že na Zélandu je ve volné přírodě zakázáno kempování a smí se přespávat pouze v nocležnách, které jsou obvykle poměrně dobře zařízené, je možné si tam vychutnat klasickou kadiboudu s opravdovým sedátkem, nabrat čerstvou vodu,

uvařit jídlo na plynových sporácích a přespat na matracích, ve kterých někdy nejsou ani blechy. U některých nocležen je možné postavit stan. Za přespání je třeba zaplatit poplatek, cca 15 dolarů (200,-) na osobu. Při pohybu v přírodě je třeba mít u sebe dostatek předem zakoupených přespávacích kartiček, které strážci přírody namátkově kontrolují. Ti, kdo tato pravidla nerespektují, riskují poměrně vysoké pokuty. Nevýhodou nocležen je to, že přes léto jsou většinou narvané k prasknutí a člověk nemá skoro žádné soukromí. Jiná situace je na jaře a na podzim, kdy jsou nocležny naopak zase úplně prázdné a jak poznal náš kamarád Meťák na svých toulkách po Arthur passu na konci října, není v nich obvykl skoro žádné jídlo. (Meťák vyrazil na čtyřdenní track a zapoměl si vzít s sebou jídlo…na pokraji totálního kolapsu se dostal čtvrtého dne do nocležny, kte někdo zapoměl pytlík mouky, který zachránil Meťákovi život…J)))

Se soumrakem jsme tedy dorazili zpět k jezeru Wakatipu, kde jsme za zvuku nárazů muchnic do stanu, které imitovaly bubnování kapek deště, usnuli jak mimina. Ráno nás vzal rybář, který si od řeky Greenstone,  kde je limit jeden pstrun na den, odvážel tři autoledničky, zřejmě plné po okraj pstruhů. A tak jsme se dostali zpět do malebného Kinlochu k našemu milovanému pojízdnému baráku.

Jelikož byl čtvrtek a farmářský trh kde prodáváme med, byl až v sobotu, měli jsme dva dny na odpočinek a rekonvalescenci namožených svalů. První den volna jsme strávili u řeky Mataury, kam jsme vyrazili na doporučení rybáře od Greenstone river a která měla být jedním z nejlepších pstružích revírů v Otagu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že řeka vlastně není řekou ale spíše vyschlým vádím. Horko a sucho posledních týdnů způsobilo, že v řečišti zůstaly jenom tůně, které neměly žádný přítok ani odtok. Voda v nich však byla studená a křišťálově čistá a tůně byly poměrně hluboké. Na jejich dně se povalovali deprimovaní pstruzi, kteří předstírali že neexistují,  i když jsem jim přejížděl třpytkou po zádech. Až v okamžiku když jsem zahodil prut a rozhodl se pro rybolov rukama, začali si ustrašeně hledat skrýše v kamenech a kořenech.

Také jsme udělali zastávku v údajně světoznámem obchůdku údajného mistra světa v lovu na umělou mušku, kde jsme rozšířili sbírku našich pokladů o další nezbytnosti.

V pátek jsme podnikli výlet do zlatokopeckého města Arrowtown, kde jsme navštívili zlatokopecké muzeum a prošli si bývalou čínskou čtvť. V době zlaté horečky dorazilo do Otaga asi 5000 čínských zlatokopů. Většinou šlo o negramotné mladíky z přelidněného ústí  Chuang che. Neuměli skoro ani slovo anglicky. Nový Zéland a Austrálie pro ně byly „New golden hills“ na rozdíl od Ameriky, která byla prostě jenom „Golden hills“. Každý sedmý číňan se údajně upracoval. Když se všechno zlato vytěžilo,mnoho zlatokopů si nevydělalo ani na cestu zpět do Číny a tak museli zůstat na Zélandu, kde nechtění na okraji rasistické společnosti, žili jak se říká z ruky do huby.

Jejich skromnost byla neuvěřitelná…prostě něco jako čeští vietnamci, kteří ve svých samoškách pracují 14 hodin denně 7 dní v týdnu. Zlatá horečka na Zélandu vypukla jako poslední ze všech zlatých horeček až v 60. letech století páry. Rozpoutali ji chlapíci jménem Rees a Dart, kteří vyrazili trampovat do tehdy neprozkoumané oblasti blízko dnešního Queenstownu. Při procházce okolo řeky Shotover našli skálu, ze které trčely cucky zlata. A místo aby si to nechali pro sebe a vytěžili kolik by šlo, utíkali do Dandinu, kde to pěkně barvitě vylíčili, takže rozpoutali úplnou histerii a během pár měsíců dorazily na Zéland tisíce dobrodruhů a zlatokopů z celého světa. Rees a Dart tím pěkně naštvali druhou skupinku tremperů, kteří objevili zlatonosnou oblast několik dní před nimi a chtěli si tam natěžit, co půjde dokud to půjde.

Nebyli bychom to my, kdybychom si s nadšenou rybářkou Verčou  v zlatonosné Shotover river nezarybařili. A rybaření rozhodně stálo za to, protože se nám podařil ulovit kapitálně mrňavej pstroužek a měli jsme takovou radost, že na Zélandu jsou i malé rybky, že jsme si ho museli vyfotit.

A pak už jenom rekordně prodělečnej trh, rekordně bohatá medová sklizeň a spokojení a zasnoubení Jirka a Verča, peace, love, freedom a happiness,

Adieu J