Na Milford Sound…

Když jsem před asi deseti lety zatoužila jet na Nový Zéland, bylo to právě kvůli Milford Soundu. Uhrančivému místu na jihozápadě jižního ostrova, které z nepochopitelných důvodů polapilo moji duši. Výlet jsme začali, stejně jako při Routeburn Tracku, poblíž Glenorchy, u jezera Wakatipu. A ne zrovna úspěšně. Brody přes cestu vedoucí na výchozí bod, Greenstone carpark, byly totiž rozvodněné tak, že jsme se zalekli je projet. První jsme ještě dali, ale u druhého už jsme začali váhat a raději to otočili. Při představě náhlého deště, který místní rosničky slibovaly, a uvíznutí na několik dní za rozvoděnými brody, jsme to raději otočili a prodloužili si výlet o dalších 12 km. A tak jsme strávili štědrý večer před malebnou scenérií odrážející se v hladině jezera Wakatipu, v osadě Kinloch, založené prvními prospektory a kolonizátory této oblasti.

Greenstone track jsme začali z opačného směru, než většina průvodců doporučuje, ale ve výsledku je úplně jedno, odkud se to jde. Zamýšleli jsme vrátit se zpátky Routeburnem, který jsme na jaře (v říjnu) museli ukončit asi tak v půlce kvůli sněhu. Ale možnosti byly, jako vždy, otevřené. Čekali jsme dálnici lidí, protože tenhle výšlap je hodně známý a hodně doporučovaný, ale nebylo to vůbec tak zlé. Naopak, potkali jsme všehovšudy asi 5 lidí v našem i opačném směru. Z toho jednu skupinku českých protrhávaček vinné révy. Šlo se pěkně, více méně po vrstenici, pozvolna proti proudu Greenstone river ve stopách dávných Maorů, kteří tuhle stezku objevili a vyšlapali, když chodili pro svůj oblíbený Punamu, zelený nefrit, ze kterého vyráběli zbraně a dekorační předměty. Je s podivem, jak se současní Maoři od těch tehdejších liší. Dnešní populace by rozhodně pro Greenostone nedošla a mnoha užšími místy kolem skalisek ani neprošla. A rozhodně by je neunesly místní lanové mosty, které visí proklatě vysoko a navíc působí neuvěřitelně subtilně (Bětuš :). Po poledni jsme minuli první chatu, doporučovanou k přespání a vydali se až na tu další. Tabulky předpovídající dalších 4,5 až 6,5 hodin jsme s nadhledem ignorovali. Terén byl v druhé půlce mnohem hezčí než v té první, která šla vlastně pořád jenom lesem a výhledy byly hodně sporadické. Úžasné bylo ale koukat do vody, která je v Greenstone river opravdu křišťálově průzračná. Viditelnost místy dosahoval i víc než tři metry a to jen kvůli tomu, že ty pooly nejsou hlubší. Neuvěřitelné. V druhé čási mezi Greenstone hut a McKeller hut se vyšlo do širokého údolí, spásaného roztroušenými stádečky zapomenutých krav a zdivočelých ovcí. Jak se začalo připozdívat, začali jsme cítit trochu únavu a vymodlená chata, přišla až úplně na konci dne, když jsme měli v nohách přes 30km poměrně solidním terénem. Postavili jsme stan, dali koupačku v ledové řece a usnuli jako mimina.

Druhý den nás probudilo sluníčko a my vyrazli na Howden hut a Divide, stopovací místo na Milford Sound. Cesta nás zavedla prvně do kouzelného lesa, jak z Pandory. Vstoupili jsme do Fjordland National Park a spočinuli u jednoho z jezer, které leželo v těsné blízkosti sedla rozdělujícího dvě rozvodí. Vlastně tam jsou dvě jezera kousíček od sebe, ale každé už vede na jinou stranu kopce. Jedno se na fotkách ukázalo jako docela hodně šikmé pleso. Je to holt jedno z mistérií, kterým jsme tu vystaveni. Jirku však nejvíc zaujala skutečnost, že jezero okupují až dva metry dlouzí úhoři, kteří se na sklonku svého života vydají na dalekou pouť až na nejhlubší místa Pacifiku, kde se vytřou a zemřou. Jejich potomci pak nějakým záhadným a dosud neobjasněným způsobem najdou cestu do jezera, kde jejich rodiče žili celý svůj život a koloběh může začít nanovo.

Howden byl oproti předcházejícímu dni blizoučko a na Divide to bylo v podstatě jenom z kopce. Takže už někdy po druhé hodině jsme seděli na velikém parkovišti a ládovali do sebe jedny z mnoha rybiček, kterými jsme se vybavili tak dostatečně, že už nám je pak ani nešlo polykat.  Z parkoviště jel na Milford Sound autobus, ale protože místní autodopravci maji dolar za kilák asi tak jako mi kačku za kilák, na tuhle parádní cenu nás nenalákali a tak jsme šli na stopa. Naštěstí se zdálo, že provoz je mnohem hustší než na naší Highway 85, takže dostat se do zátoky do večera se zdálo docela reálné. Jaké bylo naše překvapení, když (skutečně jako první auto, o které jsme se pokoušeli) se kolem prohnala postarší rachotina, skoro přeletěla kolem stopařů před námi (byli jsme až druzí na řadě) a najednou to zapíchla asi 15 metrů před námi už skoro do škarpy. Rozrazily se dveře a z nich nevyskočil nikdo jiný, než polák Karol, co jsme ho potkali u Jamese, pro kterého pracuje, a s nevěřícím úsměvem a hulákáním se hnal k nám. Jeli ještě s Italem Matějem do Milfordu… No Univers? Hned nám ukazoval 74 (pořadové číslo) na zápěstí, že před několika dny skákal Bungee a vykládal, jaké to bylo. Zážitek to byl asi hodně povzbuzející, protože zbytkový adrenalín ho hnal tak, že jsme málem vylítli ze silnice. Když už se kolem linul zápach spálených brzdových destiček a Karol začal brzdit podřazováním rychlosti, věděli jsme, že máme vyhráno a asi se tam skutečně dostaneme živý. Cestou se nás vyptával na práci, takže jsme si to pěkně vychutnali v předtuše, že všechno vyzvoní křivákovi Jamesovi. Postupně jeho zvědavost přecházela v překvapení, a když jsme byli u líčení našich gurmánských večeří, jeho překvapení přešlo v úžas a vypadalo to, že začíná pomýšlet na výpověď a změnu zaměstnavatele. Dokonce nám prozradil i příčinu Jamesova rychlého obratu ohledně našeho zaměstnání. Jako vždy, za vším hledej ženskou! Rišel, jeho manželce, jsem se zdála totiž moc evropsky vyhlížející a protože James je buď proutník, nebo ona chorobná žárlivka, zakázala nás zaměstnat! Zřejmě se cítila v ohrožení mými půvaby, když jsem celá umuchlaná ráno vylézala z našeho vanu. Káča! Teď tam mají prý nějakou pomocnici (kiwi – jako místňačku), která se bojí včel a tak do nich skoro nechodí, ale není moc pěkná, takže Rišel nevadí…. Na pěst! Ale my jsme šťastní, protože jsme vlastně díky ní našli naše domácí, kteří jsou fakt super!

Karol nás vysadil až úplně dole v zátoce. Vylezli jsme z auta a já ustrnula v němém úžasu! Stála bych tam tak nejraději dlouho a dlouho a mám pocit, že nějaká část mě tam pořád ještě stojí a hledí na něj. Bylo to ONO. Milford Sound, uprostřed s majestátním Mitre Peakem.

Jako z mojeho obrázkového snu. Prostě nádhera! Bylo asi pět odpoldne, takže jsme před sebou měli celý večer. Nastříkali jsme se proti sand flyes (muchnicím), nejodpornějším, nejotravnějším a nejzbytečnějším stovřením planety a vydali se na obhlídku okolí. Teda Jiřík, protože já si sedla na jednu z vyhlídek a koukala a nasávala atmosféru a zapisovala si každičký detail toho výhledu až na úplné dno mozkových závitů. Když zapadlo slounce a mouchy byly opravdu k nevydržení, zalezli jsme do křoví na plácek, kterej Jiřík při svých toulkách naleznul, rozbili stan a ulehli. Muchnice byly tak dotěrný, že se nám dostaly i pod tropiko a jak se na nás dobejvaly, bouchalo to, jako kdyby začalo pršet. A tak jsme usnuli za zvuků alternativního deště a vzbudili se skřehotáním psychoptáků – papoušků s neuvěřitelným repertoárem. Některé z nich by mohli úsěšně používat při psychickém teroru, protože ty se snad ani nenadechovali, prostě kontinuálně obrušovali svoje kakofonické hlasivky v pravidelném disharmonickém shluku chaotických skřeků. Sotva jsme vylezli ze stanu, vrhly se na nás muchnice. Ani mimo křoví to nebylo lepší, jsou tam prostě všude, asi aby kompenzovaly tu krásu, která se tyčí okolo. Nic jsme nemeškali a šli do přístavu, kde jsme měli zarezervovanou ranní vyjížďku na vyhlídkové lodi. Moje pocity se dají popsat snad jen velkým obdivným ACH! S hlavou vyvrácenou na Mitre Peak jsme šli na první ranní plavbu. Bylo to strategické, protože se mělo k odpoledni zkazit počasí a navíc nás lákali na snídani zdarma :) müsli s mlíkem a džus byla po rybičkové dietě a vodě z potoka královská snídaně a ve spojení s teplým čajem na palubě, no lahoda!

A pak to přišlo!

Nic jiného asi nemohlo přebít Mitre Peak, než Jiříkova tichá slova, která mi zašeptal do ucha…. „Kočičko, až pomine prvotní vzrušení z výhledů, mohla by ses zkusit soustředit? Chtěl bych Ti položit jednu otázku, na kterou budu očekávat poměrně zásadní životní odpověď.“ A bylo to! I Mitre Peak se rozplynul a já už v úplně jiném rozpoložení slyšla jak dodává: „A když odpovíš správně, dostaneš dárek.“ A tak jsme se zasnoubili :) na lodi a na nejkrásnějším místě naší planety!