Rob Roy Glacier

Začalo foukat od jihu, pak začalo hlasitě pršet a nakonec tiše, ale vydatně sněžit. A tak jsme se uprostřed léta probudili do bílého sněhem provoněného rána. Při pohledu na tu krásu kolem, nás začaly svědit paty a Toyotku gumy. Páteční pracovní dobu jsme tedy asertivně a nemilosrdně ukončili už po osmi hodinách a před nevěřícími pohledy domácích: „Vy teda skutečně jedete…?“ na sebe jen natěšeně pomrkávali. Před skutečným odjezdem jsme si ale ještě střihli pár oblíbených Jiříkových adrenalinových kousků. Kde je autobaterka, už od minulého lustrování příklopců a záklopek víme a sehnat startovací kabely od Woltyho nebylo zdaleka takové vzrůšo jako minule, uprostřed liduprázdných sadů kdesi za Cromvelem, zato po vydatném spánku při svitu potkávaček. Baterka tentokrát naskočila celkem ochotně a tak nás čekala další napínavá hra, jestli se za a) do nádrže na 55 litrů minule vešlo 65 nebo za b) Toyota Hiace má minimálně stejně dlouhé trubky jako naše budějická oktávka. Univers stál při nás! I pumpa měla až do devíti, takže jsme konečně vyrazili tím správným směrem, na Wanaku.
Plán byl takový, že se stavíme za kamarádem Meťákem, který měl být tou dobou v Queenstownu a zval nás na návštěvu. Jenomže celý pátek se z jeho telefonu ozývalo jen suché krátké: „Met“  ze záznamníku.  Protože jsme po našich  adrenalínových hrátkách vyrazili celkem pozdě a do Queenstownu je to na Wanaku zajížďka, rozhodli jsme se návštěvu Meťáka odložit a za jeho brilantní výkon - přechod mezi Roxbourgh a Queenstownem mimo jakékoliv cesty, asi 100 km divočinou v horách a možná opět bez jídla a stanu - ho uznale poplácat po zádech až v neděli, při zpáteční cestě domů.  
Zaparkovali jsme za Cromvelem a těšili se, že až ráno otevřeme oči, budou zasněžené vorcholky zalité zlatým sluncem a my vyběhneme na nějakou krásnou horu v okolí. Jenomže ouha! Zasněžené vrcholky byly zabalné do husté mlhy, foukal vítr co zase ohybal vršky stromů tak, že se chvílemi líbaly se zemí a do toho byla pěkná kosa. Sobotní dopoledne jsme tedy věnovali návštěvě informačního centra NP Mount Aspiring ve Wanace a nebylo to vůbec na škodu, protože jsme tu našli spoustu zajímavých věcí. Konečně jsme například objevili mapy. Tady je totiž velice těžké sehnat normální turistické mapy s kopletními popisky okolí, co popisky, hlavně s vyznačenými cestami. Je možné sehnat brožurky, ale v každé je něco a v žádné všechno. Protože většina tras je reálu značená jenom na začátku a znavené oko ke konci leccos přehlédne, absence mapy už nám způsobila nějaký ten puchýř. Velikou radost jsme také měli z obrázkové knížky s popisem míst, kde se natáčel Pán prstenů. A tak jsme zjistili, že např. naše Ida Valley je srdce Rohanu i s Poolburnem, kde jsme měli zaparkované auto vlastně uprostřed hlavního bitevního pole. V místě, kde jsme si dávali sváču u Arrow river zase zachraňovala Arwen Froda před Nasguly tím, že udělala povoděň – prý to mělo spojitost se skutečným stavem věcí, kdy místní kaňonovité koryto podporuje výskyt bleskových povodní… A taky že Kawarau, která vytéká z Wakatipu u Queenstownu, je řeka po které se plavil Frdo se Samvědem jak tam pak byly ty velikánský sloupy. Ty tu ale nikde nejsou. No zkrátka listovali jsme a listovali a zjistili, že tu opravdu tu chodíme nejen ve stopách bájného Moa, ale i báječného FrodoPytlíka.
Po skončení literární chvilky a prohlídce skromného muzea jsme si v místním New Worldu (obchoďáku) koupili naše milované uzené mušle a zamířili z Wanaky směrem na Mt Aspiring. Vyzbrojeni mapou za dva dolary jsme chtěli projít údolí řeky Matukituky a vylézt se podívat pod Rob Roy Glacier. Na ostatní trasy bylo potřeba několik dní a mnohem lepší počasí. Ten den bylo větrno a podmračeno a zima. A bylo hůř. Cesta měla být podle mapy dlouhá něco kolem 50ti kilometrů, jenomže po prvních dvaceti jsme vjeli na štěrkovou silnici a to je teda zážitek… Auta s tlumiči asi velký rozdíl nezaznamenají, ale náš terénní model je jen pro drsňáky a milovníky drncavého násilí… No děs. Jeli jsme prvně 50, pak 30 a nakonec ještě pomaleji. Pak jsme zkoušeli trýčky z D1 a jeli 80. Nic nepomáhalo. Při představě, co všechno se nám může z auta vyklepat a jak daleko jsme od domova a kolik by asi tak stál odtah, se mi dělalo nevolno ještě víc, než z toho hluku a vibrací a pachuti prachu co se neodbytně vtírala mezi zuby. Trvalo to dlouho. Cestou jsme míjeli přeháněče dobytka a několik fakt obrovských býků jen tak navolno. Asi po 45minutách jsme se dostali k brodu, u kterého byla cedule, že dál už je cesta sjízdná jen za dobrého počasí. Tahle informacenás dorazila a vzala i poslední zbytky lesku, a tak jsme zaparkovali pod olámanými topoly vedle koryta Matukituky. Počasí se zhoršovalo, v údolí, kam jsme mířli a teď už i viděli, očividně pršelo, nebylo kam se hnát. A tak jsme zalezli do spacáků a do peřin a spali a spali a povídali si a spali. Celé sobotní odpoledne jako Křemílek a Vochomůrka. Navečer vítr ještě zesílil a tak jsme přeparkovali dál od hrozivě tančících stromů a spali dál. Že já měla deficit a vydržela spát asi 18 hodin, to není nic zvláštního, ale že celý den a celou noc prospal i Jiřík, to bylo teda překvápko.
Ráno jsme se probudili svěží už po šesté. A protože včerejší vichřice dnešní mraky rozfoukala, vyrazili jsme zdolat posledních 10 km k výchozímu bodu pod Rob Roy Glacier. Bylo jasno ale kosa. Cesta nás prvně vedla širokým údolím, jako je tu v ledovcovém reliéfu zvykem. Je to tak malebné! Řeky se tu rozdělují do několika ramen v korytech širokých i stovky metrů.  Štěrková pole na vyvýšeninách bíle září a odlesky ranního slunce v hladině jsou nic proti oslepující bílé ledovcových špiček na kopcích kolem. Jak jsme zalezli do lesa, začalo se stoupat strmě vzhůru a tak jsme šli šli šli šli šli šli šli, až na nás za jedním sedýlkem vykoukl Rob Roy! Nádherná hora bledědmodrého ledu a za ním teměmodré nebe. Zrovna teď jsme v době letního tání a tak z něj vytékaly čůrky a potoky vody, některé tvořili vodopády, jiné se o to zatím jenom pokoušely. Jak foukalo, vítr unášel vodu s sebou a rozstřikovali ji do pěny a mlhy. Chvílemi vznikal proto „horizontální vodopád“, který na zem vlastně nikdy nedopadl. A pak se to stalo! Cosi zaburácelo a urthnul se kus ledovce na protějším svahu. V tu chvíli to vypadalo, že se pod ním nakupilo jzero vody a vytlačilo tu obrovskou masu ven. A tak jsme tam stáli a zírali, na tu ledovou explozi, která se postupně rozutekla v nekonečné množství potoků a potůčků, keré se nakonec zase potkal y dole v Matukituky.
Nahoře na vyhlídce jsme si dali sváču, vyblbli se s foťákem a libovali si, jak bylo dobré vyrazit takhle brzo, protože tam nikdo jiný nebyl. Po cestě dolů už jsme potkávali další obdivovače přírodních krás a jaké všestranné překvapení, dokonce i Boba Montanu. Je to takový místní Kuky, co se pořád vrací :)
Když jsme slezli dolů k autu, bylo už pořádné letní vedro a protože Matukituki se pro lov pstruhů ani lososů příliš neosvědčila, rozhodli jsme se vyrazit na vyhlídkovou cestu přes horský pass do Queenstownu za Meťákem. Jenomže Toyotka měla plány jiné. Nejspíš už jí nebavilo to věčné trmácení přes štěrkové cesty a prosadila si svou, jako vždy. Tentokrát nám přestaly fungovat brzdy.  Naštěstí ne úplně, ale měly záběr, ale asi tak v jedné čtvrtině úplně u podlahy a ani jeden z nás netušil, jak dlouho to takhle vydrží. Nojono, je to stroj z roku 1995 a půl milionu kilometrů, který v brzké době (doufejme) oslavíme, na ní už zanechal nějaký ten šrám. A tak všechny další plány šli okamžitě stranou a my na blikačky opatrně uhánělli do kopců a ještě opatrněji se z nich ploužili dolů. Na kolik nás tehnle výlet nakonec vyjde zatím nevíme, ale aspoň že jsme bez ztráty kytičky šťastně dorazili domů.