Vodáci ve Styxu

Tak jsme si pořídili loď. Od chlapíka Grahama, který pracuje jako příležitostný dřevorubec a teď také jako začínající příležitostná včelařská výpomoc. Graham je zálesák a opravdový kiwi s prackou jako medvěd. Graham nám nejprve slíbil, že nám kánoiku půjčí na víkend, ale když jsme si pro loďku přijeli a řekli jsme Grahamovi, že máme v plánu sjezdit Tairi ve Styxu až do Canadian flat (proti proudu a zpět), celou Tairi v Maniototu až do Middelmarche a potom ještě Poolburn, Loganburn a řeku Waitaki při tahu lososů, který začíná na konci února, Graham pochopil, že svou loďku jen tak neuvidí a souhlasil s výpůjčkou na neurčito. Naše nová kánoika, radost pohledět. Stabilní, lehká, se dvěma sudy na zavazadla a vodotěsným nitrem. Na vestách máme píšťalky, abychom si mohli v případě tonutí ještě naposledy zapískat.

Plán byl takový, že dojedeme s naší Toyotkou až na poslední výspu, kde se cesta potkává s řekou a od tohoto místa, které je téměř na konci údolí Styx, poplujeme dále proti proudu řeky až do míst, kde se údolí začíná zužovat a řeka začíná nabývat spád a rychlost. Tato oblast se jmenuje Canadian flat a je to už opravdová divočina bez jakýchkoliv známek civilizace, naprosto liduprázdná a dokonce i ovcoprázdná…prostě země na konci světa, kde leda tak zatoulaný oposum dává dobrou noc. Nevedou tam cesty a dá se tam dostat jedině vrtulníkem, pěšky přes nekonečné kilometry bažin, anebo po vodě. Podle legend, které se o tomto místě vyprávějí, žijí ve vodách Tairi v oblasti Canadian flat nestvůrně velicí pstruzi, kteří jsou zřejmě jedinými živočichy, kteří v této nehostinné pustině žijí ve větším množství, když nepočítám obří úhoře, kteří žerou poslední přeživší ovce, útočíc z hlubin řeky jako krokodýli, když se ubohá ovce přijde k vodě napojit. Není proto divu, že nadšená rybářka Verča s touto dobrodružnou cestou nejen souhlasila, ale dokonce jí ani nevadilo, že pojedeme proti proudu, což znamená, že i háček musí pádlovat, aby loď nestála na místě.

Okolo poledne jsme nasedli do lodě a vydali se na cestu. Loď letěla i proti proudu jako šipka a my jsme plnými doušky upíjeli všechnu tu krásu okolo. Slunce pražilo skrze ozonovou díru ostošest, proti výpečkům jsme se bránili opalovacím krémem s Uw faktorem 30. Voda byla ledově studená a křišťálově čistá a při pohledu na dno jsme si připadali jak v akváriu, veškerý vodní život jakona dlani. Krátce po vyplutí začala Verča hlásit první obří pstruhy, které díky svým novým slunečním brýlím s antireflexní vrstvou umožňující pohled pod hladinu bez odlesku světla, viděla vždy o něco dříve než já. A že to teda byli slušní chlapíci, vypasení a masití, okolo půl metru…takoví kapropstruzi. Bohužel nejsou taierští pstruzi na rozdíl od těch vltavských zvyklí na říční provoz, a proto nás obeplouvali v uctivé vzdálenosti, někteří z nich v panické hrůze tak rychle, že jsme z nich viděli jen obří šmouhy. Úhoře jsme spatřili jenom jednoho, ale rozhodně stál za to. Na rozdíl od pstruhů se vůbec nebál a s ledovým klidem anglického gentlemana se převaloval na dně asi půl metru od boku lodi jako obří vlnící se kmen…černý jako uhel…a přemýšlel, jestli na tom podivném kusu plastu, který se nad ním vznáší, nemůže být něco k snědku. Jelikož po našich předchozích zkušenostech víme, že jakmile úhoř uvidí ve vodě prst, promění se okamžitě v krvežíznivou piranhu, drželi jsme ruce i s pádlama vysoko ve vzduchu a pozorovali, jak se ta ohromná hýbající se kláda pomalu vzdaluje pryč. Řeka hýřila životem. Nejvíce nás asi pobavila rodinka černých labutí, které vždy když jsme se k nim připlížili, za nasupeného kvákání srandovně utíkaly po vodě za nejbližší zákrut a pak znova a znova a znova, asi tak stokrát. Když jsme se později konečně rozhodli pro cestu zpět, rozhodly se pro cestu zpět i labutě a tak se to celé opakovalo. Alespoň jsme měli i nějakou jinou než jen rybí společnost.

Asi po dvou hodinách plavby v nekonečných meandrech jsme začali cítit únavu a rozhodli jsme se pro malou přestávku na souši. Jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli za několika říčními ohyby zaparkované naše auto, asi 500 metrů vzdušnou čarou od nás…v ten okamžik nám došlo, že Canadian flat je pořád skoro stejně daleko, jako když jsme vyrazili na cestu. S lehce pokleslou morálkou jsme vyrazili opět na cestu, tentokrát už s Verčou na kormidle, zato s kvalitním motorem na přídi. A tak jsme pluli dál, vždy chvíli na sever, chvíli na jih, na západ i na východ.  Po několika hodinách, kdy jsme se přiblížili k našemu cíli pouze o několik kilometrů, jsme usoudili, že nám toho dne není přáno a vyrazili jsme zpět. Cestou jsem v jediném poolu, který jsme na řece objevili, s úžasem pozoroval, jak se z hlubin vynořil pstruh velký skoro jako moje noha, kerý si zvědavě prohlížel mojí rotační blue fox a když zjistil, že ta železná věc není k jídlu, zase klidně zaplul zpět na dno. Nojo, chytit takhle obří, zkušenou a všemi mastmi mazanou rybu, to není jen tak. Kratší o několik desítek metrů vlasce, který Verča při svých rybářských pokusech zamotala, jsme po sedmi hodinách plavby dopluli zpět k autu a šťastní a spokojení vyrazili obklopeni spektakulárními výhledy na tekoucí mraky zpět k našemu zélandskému domovu. 

Zatěžkávací zkouška naší loďky dopadla na výbornou, vodácký tým sladěn a připraven na peřeje. Do Canadian flat jestli někdy příště, tak tedy asi opravdu tím vrtulníkem. Uvidíme, máme na to času dost, vlastně celý život.

Toť vše k našemu dobývání divočiny
J.