Rychlovýlet k moři

Chvíle odpočinku začínají být čím dál vzácnější. Vzhledem k tomu, že sem pořád chodí někdo okounět, snažíme se vybudovat si silnou pracovní pozici, což se nám myslím docela daří. Wolty už nás dokonce nechává ve vytáčecím provozu pracovat samostatně, hraje si někde s voskem, jehož vyváří neuvěřitelná množství v  několika svých alchimistických laboratořích, nebo jen tak odjede udělat nějaký menší sajtík a nám ani nic neřekne. Prostě zmizí. A tak spolup trávíme hodiny a hodiny mezi medomety, zapatlaní od lahodného jetelového medu. V rukou se nám prostřídaly tisíce rámečků a kolem protekly tuny vývozního medu. Naučili jsme se rozpoznávat několik typů alarmů a více méně vznikající problémy i řešit. Paní domácí kroutí nevěřícně hlavou a Wolty si spokojeně hvízdá. Jelikož víme, že vrchol sezóny a tím i dostatek práce nebude trvat věčně, pracujeme i o sobotách, abychom se nevrátili domů s prázdnou. Na vejletování nám tedy prozatím zbývají jenom neděle. 

Sezóna lososů se nezadržitelně blíží a tak jsme se vydali omrknout jedno z doporučovaných lososích míst poblíž bouldrové vesnice Moeraki. Navíc cestou tam se jede přes Palmerston, kde bydlí Richard. Už dlouho jsme se ho chystali navštívit v jeho budoáru a o omrknut jeho Pussy Cats – kocoury, které asi jako jediná stvoření na světě, bezvýhradně miluje. Vypráví o nich téměř každý den a tak se do nich skoro zamiloval i Jiřík a zatoužil je poznat. Podle vyprávění se to zdáli být kocouři jako měl kamarád Zemák (jeho kocour Zikoušek dokázal oplodnit i vykastrovanou sousedovic kočku Mášu), takže pěkní bouřliváci, co si dokázali páníčka Richarda kompletně omotat kolem prstu. Když  rádno vypadají zarmouceně, zavolá, že nejede do práce. Vysvětluje to tím, že na rozdíl od psů, kteří mají pány, kočky mají otroky.
Richard mimo včlaření pracuje jako dobrovolný ochránce přírody a pomáhá chránit místní tučňáky žlutooké. Jejich populace je tragicky klesá a chudáci tučňáci dál trpí důsledkem nadměrného turistického ruchu. Na celém světe, tedy na NZ, jich zbývá už jen 5000. Tučňáci mají na pobřeží svoji sídelní kolonii. Jejich hnízda vypadají jako válečné minizákopy – na konci s mělkou norou, kde sedí malá tučňáčí kuřata a čekají na nějakou tu rybičku co moře vydá a zobáčky rodičů přinesou. Jenomže hnízda jsou často zarostlá travou a tak se mnohdy stane, že je turista nechtíc rozšlápne. Protože léto je tu v plném proudu a tučňáčí kuřata se brzo vydají na svoji první cestu do vln oceánu, nechtěli jsme je propásnout.  
Richard, jakožto silně věřící, měl být celé nedělní dopoledne v kostele, takže plán byl – omrknout lososy, maják, okolí a kolem druhé navštívit Richarda, poškádlit kočky a jet se podívat na tučňáčí kolonii. Jaké bylo naše překvapení, když se kolem nás těsně před desátou u odbočky k majáku prohnala bílá plechovka a v ní nikdo jiný, než vykulený Lajonel (jeho krycí jméno). Prej do kostela! Nám to bylo hned divný, protože ty jeho kletby a nadávky, když mu něco nejde, jsou opravdu hodně neznabožský. Jeho „Bloody hell!“ a věčné bagrování si plánujeme nahrát a dát jako vyzvánění k mobilu. Nakonec se ukázalo, že lososí místo, maják a tučňáčí kolonie jsou vlastně těsně u sebe.  Hned pod majákem je totiž strážní domek (jako u nás domky u železnice) a ten si opravila pani Roseline, Richardova kamarádka. Ve voliérách kolem domečku má malou nemocnici a útulek pro opuštěný tučňáčí dorost. Pokud nějaký rodič opustí malé mládě, ona ho tam dopiplá. Ale ne jako náhradní matka, ukázala nám pěkně zjizvené ruce. Jako polodivoké je pak pustí zpět k ostatním tučňákům přesně v den, kdy poprvé vbíhají do moře. Skandální na tom je, že to všechno financuje ze své kapsy a dělá po práci jako neplacený vedlešák, čistě z morální povinnosti a lásky k tučňákům. Stát ačkoliv těží z turismu, tedy i z tučňáků, na jejich ochranu nijak nepřispívá. A tak to zbývá na takových, jako je Roseline a Richard. Je to všude na světě podobné.
Šli jsme krásnou vyhlídkou a poslouchali Richardovo vyprávění.  Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí a hlavně, že lososové místo je na malé skále, poloostrovu, který je dostupný jenom za odlivu, protože příliv je tak rychlý, že z poloostrova se stane ostrov asi během 15 minut. A protože přístup je přes rozeklaná skaliska, kdo tam uvízne, musí čekat na další odliv. To nám za chvilku potvrdili i prchající rybáři. Lososa ale nikdo ten den nechytl, a tak byl Jirka v klidu.
Z vyhlídky jsme viděli i spoustu tuleňů a dokonce jednoho lvouna. Samičku, která si sem každý rok plave vyměnit starý kožíšek za nový. Je to vůbec celé neuvěřitelné, jak to najdou a jakou strašlivou vzdálenost na širém moři uplavou. Mořská fauna je tu vůbec hodně bohatá, je to tím, že kolem východního pobřeží  NZ se táhne široký kontinentální šelf, podobně jako u východního pobžeří jižní Ameriky a to tučňáci potřebujou pro chytání rybek. Proto je Jižní Amerika a NZ hlavním tučňáčím teritoriem na světě.
Po rozloučení s tučňáky nás Richard překvapil pozváním na nejlepší  Fish and Chips na jižním ostrově. Překvapil nás proto, že Richard je prostě podivín, nemá moc rád lidi, je to takový typický šotek, u kterého si člověk nidky nemůže být ničím jistý. Má radost, když může ostatní něčím vyvést z míry a tak to dělá částo, rád a úspěšně.  Nemá žádnou rodinu, jen neteře, které za ním ale asi moc nejezdí. O to větší překvapení bylo, když s gestem Kristiána řekl, že to zaplatí a ať si dáme tresku, protože je prostě nejlepší (byla nejdražší). Překvapení přešlo v úžas a u mě až v dojetí, když zmizel do svojeho bílého autíčka a důležitě přišel se zelenou taškou z 4square, skleněnou dvoulitrovkou holandského Grolshe a z tašky vysoukal tři půllitrové sklenice každou s utěrkou nacpanou dovnitř, jako pro víno…  Svádělo to myslet si, že to měl takhle přichystané pro nás, ale jak to, že jsme ho potkali v době, kdy měl být v kostele, 40 km daleko odsud a navíc s takovýmhle proviantem? Tenhle okamžik se prostě řadí k dalším nevysvětlitelným záhadám, co nás tu potkaly.
S treskou měl pravdu, byla to nejlepší Fish and Chips nejen na jižním ostrově, ale na celém Zélandě, co jsme tu zatím měli. Jiřík to došel otočit, protože měl pocit, že mě Lajonel balí. Ten pocit, se ještě umocnil, když při jízdě do kočičího domu zastavil u krámku a koupil mi plyšového Kekaka. Jednoho z endemických ptáků, který byl na pokraji vyhynutí, ale nakonec to ustál, protože prý posledního jedince na ostrově objevil Richardův děda a přispěl tak k jeho záchraně. Když jsme mu máčkli na bříško, ozval se „zpěv“ spíš kakofonní souzvuk našeho psychoptáka z Milfordu! Nečekané po všech stránkách. Natěšení jsme se nechali vést dalších pár desítek metrů. A pak se vše vrátilo do starých kolejí. Sprcha očekávaná celou dobu konečně přišla. To nebyl kočičí hrad, to bylo kočičí doupě!  Přes popraskané okenní tabulky se táhly provazy hnědých pavučin, ze střechy bujely kdysi keříky, teď keře manuky a dalšího hloží, kolem se černala zapojená buš roky nesekaných náletů. Hlavně že má nového mercedesa, 4WD Suzuki a ještě Renaulta! Domu se nedotkl snad za celou tu dobu, co ho má… Vedle se drala na světlo polorozpadlá bouda, nejspíš kůlna, ale měla to marné. A teď to nejhorší zklamání…kocouři! Byli jsme natěšeni na pořádné festovní vesnické kočky a oni to místo toho jsou bojácní angoráci, co stáhli ocas a uprchnuli jako ti největší zbabělci pod postel a víc se neukázali. No prostě to nebyly ani trochu osobnosti.  Jiřík už jim neřekne jinak než bullcats…no dali jsme si zmrzku, jahodový pendrek a vzpomínáme radši na tučňáky a na skleničkové překvapení.