Na Zélandu je spousta úhořů...

Na Zélandu je spousta úhořů. To jsem se dozvěděl, už když jsem jako malý kluk hltal příběhy z rybářských časopisů. Už tenkrát jsem si říkal, že někdy na ten Zéland musím vyrazit a nějakého toho úhoře chytnout… obzvlášť, když se mi doma úhoři stejně jako většina jiných ryb vyhýbají. Není se proto čemu divit, že jsem s otázkou „and what about the eels?“ vyrukoval hned na prvního domorodce, se kterým jsme zapředli hovor, tedy na slečnu v Kiwibance, která nám zařizovala účet. Slečna byla s místními rybářskými poměry výborně seznámena a úplně mě odrovnala odpovědí, že úhořů je na Zélandu tolik, že se dají chytat i na několik dní staré fusekle, protože jsou strašně žraví a mají pořád hlad. A nejvíc je jich na jižním ostrově.

Tak jsme s nadšenou rybářkou Verčou dorazili na jižní ostrov, na místo zaslíbené, ovcí a ryb plné, medem oplývající, na včelí farmu Waltera a Eileen Adamsnových.  Není se čemu divit, že po vyřízení nezbytných formalit, tedy po odpovědích na otázky typu jak se jmenujeme, odkud jsme, co si přejeme apod., musela nutně přijít otázka „and what about the eels?“ Respektive, zeptal jsem se Waltera, jestli náhodou neví, jestli jsou někde v Otagu nějaké zajímavé úhoří revíry a na co se úhoři nejlépe chytají. Walter mi odpověděl, že jestli chci úhoře, mám zkusit potok, který protéká zahradou a že si mám vzít oštěp nebo vidle. Protože se při své odpovědi smál a navíc na mě mrknul, řekl jsem si, že to byl asi vtip. Walter je totiž takový vtipálek. Jeho vtipům je třeba se smát vždycky, když dá znamení… tedy že se usměje a mrkne očkem. Hahaha, strašná sranda… úhoři v potůčku, kterým protéká pár vteřinových litrů a kterej přeskočím na jedné noze. Pustil jsem proto úhoře na nějaký čas z hlavy.

To ale jen do doby, kdy Walter jen tak z ničeho nic ráno přivezl na lopatě svého stařičkého traktoru největšího úhoře, jakého kdy Verča viděla. Prý ho našel na příjezdové cestě k našemu domu, kterou vyspravoval štěrkem nabraným ze dna potoka. Mazec. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to s těma úhořema a vidlema nebyl vtip, ale realita, a hned ten večer jsem vyrazil s baterkou po proudu potoka, kde měla být úhoří tůň. Nadšená rybářka Verča mé nadšení bohužel tentokrát nesdílela a tak zůstala doma.

To co jsem spatřil, když jsem do potoka posvítil, naprosto předčilo moje nejodvážnější představy. Úhoři byli úplně všude a bylo jich strašně moc. Vznešeně se vlnili po dně, malí, velký, tllustý, tenký a vůbec se nebáli. Byli nádherní a světlo baterky se odráželo od jejich těl, takže svítili jako by byli ze stříbra. V ten moment jsem si uvědomil, co asi prožíval malý Ota Pavel, když spatřil své první „stříbrné úhoře“. Jak jsem sledoval to divadlo, uvědomil, jsem si, že ty nádherné ryby vlastně ani lovit nechci, že je mnohem lepší je jen tak pozorovat a kochat se. Mé mírumilovné rozpoložení umocňoval stříbrný úplněk a vlahý listopadový vánek. Kdyby mě viděla naše paní domácí, asi by došla k závěru, že do mě vstoupil univers a že jsem blízko ke stavu rovnajícímu se nirvaně. A pak jsem ho uviděl. Úhořího krále. Vyplazil se důstojně z hlubiny na malou mělčinku částečně pokrytou vrbovým proutím a byl úplně u břehu. Jen jsem trochu přičapl a posvítil jsem mu svítilnou do očí. Přiblble koukal se zasněným úsměvem na tlamě a mě bylo jasné, že v tu nádhernou noc musí sdílet ve svém úhořím srdci ty samé povznášející pocity jako já. Byla to opravdu obří ryba, která mohla mít dobrých 120 cm na délku a tlustý byl skoro jako moje lýtko. Prostě macek. Vystavoval se mi ve své majestátní velkoleposti a já ho měl jako na dlani, jen natáhnout ruku a byl by můj.  A to jsem taky udělal. Ne abych ho chytil, protože to bych musel mít rukavici s hřebíkama… chtěl jsem ho jenom pohladit. Prostě, aniž bych tušil cokoliv zlého, natáhl jsem ruku a rozevřenou dlaň strčil do vody asi 30 cm za jeho hlavu v úmyslu opatně toho chlapíka ze shora uchopit, nebo pohladit, vlastně už ani pořádně nevim co jsem vlastně chtěl, rozhodně jsem mu nechtěl ublížit, NA ROZDÍL OD NĚHO!!!

V okamžiku, kdy jsem stiskl, se stalo něco naprosto nečekaného, na co nezapomenu, co budu na světě. Ten prevít sebou škubnul směrem dozadu k mojí ruce a ve zlomku sekundy se zakousl do mého ukazováku a prostředníčku jako pitbul. Myslím, že při řevu, který se v tu chvíli roznesl centrálním Otagem, musela ztuhnout krev v žilách všem ovcím v okruhu několika kilometrů a ani bych se nedivil, kdyby některá z nich z toho šoku chcípla. Táhnul jsem ruku z vody a ta obluda do mě byla pořád zakouslá. Pustila, až když byla napůl venku. Pak jsem utíkal domu, z ruky crčela krev. Prsty naštěsí zůstaly celé.

Adamsnovic byli ještě vzhůru, protože měli návštěvu a Eileen mi ránu vydezinfikovla v nějakém jejím čarodějném lektvaru. Všichni se shodli na tom, že ještě nikdy neslyšeli, že by úhoř napadl člověka a že jsem v tomhle ohledu naprosto výjimečný.

Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Zdá se, že jsem sice nechtíc, ale přece vynalezl novou rybolovnou metodu a svým rybářským počinem jsem si zjednal respekt místních polorybářů, kteří pochopili, že mají co dočinění s opravdovým profíkem a hlavně Richard se mě skoro každý den zúčastněně zvědavě vyptává, jestli půjdu večer zase provozovat fingereeling. Když přijede na návštěvu John (Waltrův kámoš včelař), tak mě zdraví zdvižením ukazováku a prostředníčku.

Tak jsem tedy zjistil, že úhoři tu jsou a doufám, že brzy v galerii přibudou fotky nějakých trofejních kousků. Water mi řekl, že nejlepří jsou úhoří pasti, do kterých se dá nějaká laskominka, které úhoři neodolají, třeba kus chcíplého telete nebo tak. Úhoř může vplavat dovnitř, ale už nemůže ven. Prý jich jsou ráno v jedné pasti desítky. S Verčou jsme se ale shodli na tom, že takový způsob lovu není nic pro nás, protože to je nesportovní masařina a toho zmetka co mě pokousal, chytneme pěkně na prut. Tak držte palce a petrův zdar. J