Výšlap na Mt Idu

Probudili jsme se do zářivě jasného rána. Po profičené a propršené noci to byla opravdu úleva, protože výlet, který jsme naplánovali, vyžadoval, aby vyšla meteorologicky nejoptimistější varianta. Eileen nezklamala a už cestou z našeho patra nám pod nosy voněla vůně opečené slaniny. Tentokrát byla s volským okem, tomatovou omáčkou a fazolkama, to vše na opečeném toastu. Prostě anglické geny se nezapřou. Na výstup přes 1000m to nebyl úplně nejlehčí začátek, ale aspoň jsme měli zásobu energie sbalenou pěkně v pupíkách a bez zbytečných obalů.

Mt Idu jsme měli (a pořád máme) pěkně omrknutou, protože svojí krásou poutá zraky snad každého návštěvníka Maniotota. My na ní máme navíc výhled přímo ze dvora, vlastně i z kuchyně. A tak konečně nastal víkend „V“ a my vyrazili.

Hory tady jsou zajímavé mimo jiné i tím, že jsou bez jakéhokoliv pokryvu vyššího než spasené trsy trávy. Travnatou step pouze sem tam probarvují nějaké pro ovce nechutné křoviny nebo mozkomech. Vidět je tím pádem na všechny strany a člověk, může přehlédnout skutečně celých 360 stupňů horizontu.  S přibývajícími výškovými metry se objevil i milý větřík, který postupně ochlazoval naší jarně rozpálenou kůži, bylo to příjemné. Jak jsme postupovali, údolí pod námi se propadalo do stále větší hloubky. Větřík se změnil ve vítr a to už moc příjemné nebylo. Ale při každém otočení do údolí jsme se radovali z šíře rozhledů, která byla skutečně nekonečná a tak nám to ani moc nevadilo. Po několika dalších desítkách výškových metrů už jsme se ale neotáčeli do údolí ani tak kvůli kráse pod námi, ale proto, že proti tomu fičáku se nedalo ani nadechnout! Naštěstí jsme šli po hřebínku a tak bylo možné se alespoň tu a tam schovat na jeho závětrnou stranu. Tahle malá lest však přestala platit po zdolání sedla, kde nás čekala první velká hřebenovka. To co jsme uviděli, by nám ale vyrazilo dech, i kdyby nebylo toho brutálního jižáku, co se do nás opřel. Na druhé

straně hor se rozkládalo pásmo horských velikánů. V šíři snad 50km nebylo nic jiného, než hory. Žádné pláně, planiny, nedej bože silnice, města, cokoliv. Jenom důmyslně propojená spleť sedel a horských hřbetů ostře padajících do mnohramenných údolí. A my stáli o kousíček nad nimi a byli jsme tam proti nim úplně malinký a úplně sami. Nikde ani ovce.

Pastýřská cesta, která vedla ještě pod prvním prudkým stoupáním, už tady dávno nebyla, ale nešlo zabloudit. Před námi se klikatila cesta po hřebenech propojující Mt Ida Range s Hawkdun range. Pak jsme zamýšleli sejít někudy dolů k jezeru Falls Dam, kde jsme minulý týden chytli toho monstr-úhoře.

Vítr fičel skutečně obstojně, zejména v sedlech mezi jednotlivými Idininými vrcholy (má dohromady 3). Člověk se do něj mohl úplně opřít, což jsme samozřejmě neúspěšně zato opakovaně zkoušeli… Na vrcholu jsme dali jenom rychlou sváču. Kdyby šel udělat 360° snímek tak hned pod námi klesal hlavní vrchol přes poměrně krátké pod

hůří do Maniotoské pláně. Krásně byl vidět i Wedderburn a dalekohledem i náš dům. Walter pak říkal, že na oplátku on koukal na nás, jak štrádujeme k vrcholu. Z druhé strany hory hory a hory, sem tam vymalované plácky sněhu jak poleva na perníčku. Z výhledu bylo jasné, kudy povede naše další cesta a tak jsme se vydali tím nekonečnýnm labyrintem hřebenovek hledat cestu dolů. Nahoře se šlo v suti a sněžných polích, jak se cesta svíjela níž, tak i v travinách. V celkem milé trsnaté trávě se občas vyskytla tráva zabijácká, která nepozorovaně propichuje všechno, co se jí nastaví. Všimli jsme si jí už dřív, ale s ubývající koncentrací bylo čím dál obtížnější udržet pozornost. Nápichy a šrámy postupně přibývaly. Šli jsme dlouho.

Za jedním trochu větším hřebenem nás čekalo další překvapení, když jsme jenom o pár desítek výškových metrů níž než byla Ida, vkročili na ohromnou náhorní plošinu. Po krajích z ní vykukovaly vrcholy hor jako taková velká obruba.

Postupem odpoledne se začalo trochu zatahovat a tak nebe dostávalo dramatickou barvu v kontrastu s osvětlenými trsy trav, které byly chvílemi úplně zlaté. Vichr vyčistil úžasné vzdálenosti a tak jsme viděli i pásmo vzdálených Alp a dokonce i Mt Cook, který je odsud vidět jen několikrát v roce, asi tak jako Alpy z Kleti. Trochu blíž (možná 50 km od nás) bylo jezero, ze kterého vytéká lososová řeka Waitaki, co nás čeká někdy příště. Kochali jsme se, ale už jsme se tolik neradovali. Jak se před námi objevovaly stále nové a nové hřebeny a horizonty, najednou bylo jasné, že bude na čase opustit plán A – tedy sejít k jezeru, které bylo bůhví kde, a začít rychle vymýšlet plán B – dostat se nějak dolů, aspoň o pár set metrů. Jak to tak bývá, vybrali jsme si horší, za to ale delší cestu. Skočili jsme do suti. Světla ubývalo a my klouzali kamenitou strží dolů. Na malý, moment vylezlo slunce z mraku a úplně oranžově osvítilo celé naše okolí.

Hned pod sutí jsme naštěstí našli krásný plácek v malinkatém sedýlku schovaném mezi dvěma obřími hřebeny. Stan jsme postavili těsně po západu slunce a spali jak mimina. Měli jsme jenom pět kolíků, ale naštěstí nefoukalo, jinak jsme si prohlídli Idu znovu a tentokrát z ještě mnohem větší výšky.

Ráno se povedlo opět bez větru a deště, což tu snad ještě co tu jsme dva dny po sobě nikdy nebylo. A tak jsme neváhali, provětrali Kukiho a začali šněrovat výšku traverzovým klesáním. Během cesty jsme dávali pozor na zabijáckou trávu a zjistili, že ta měkká, co nepíchá zase pěkně klouže. Ve výsledku byla úplně stejně nepříjemná. Kombinaceč uklouznout na měkké a spadnout do zabijácké byla přímo vražedná. V dolní části svahu u potoka přibyly ještě keře plné trní, kterými bylo nutné se prodrat. Jiříka, který celý výlet absolvoval v tříčtvrtečních kalhotách to inspirovalo k vyhledání všech anglických výrazů příbuzných ke slovu „trn“, „trnitý“. Při překonávání zarostlého údolí jsme šli částečně ve stopách (a bobcích) horských koz, které se ukázaly jako pěkné masochistky. Některé trní se muselo i podlézat po čtyřech. Jednoznačně jsme objevili úplně novou cestu, jak se dostat z Idy zase zpátky mezi lidi.

Za dva víkendové dny jsme se prošli asi 40 km mimo cesty, člověkem nepoznamenanou karajinou. Až dole u jezera jsme narazili na bývalou rybářskou osadu, kterou okupovala skupinka ovčího dorostu. Nakonec jsme došli až tam, kam bylo původně plánovano, tedy až za Falls dam k silnici, kde jsme se svalili a čekali na stopa. Za půl hodiny tu ale ani v jednom směru neprojelo jediné auto. Naštěstí nám v záchvěvu  vesmírného tušení najedou zavolala Eileen, že už se připozdívá a že jestli jsme někde v čoudu, musí se začít hledat cesta, jak pro nás. V čoudu jsme naštěstí nebyli a tak jsme během 15 minut seděli v jejím nablýzakaném  Saabu a těšili se na další hodobóžovou večeři.

A je to. Máme Idu!