Harakiri track

Stejně jako v Čechách, i tady bedlivě sledujeme počasí a jak se blížil náš volný týden, sledovali jsme ho ještě bedlivěji. Vypadalo to docela nadějně. Nad Austrálií seděla veliká tlaková výše a přetlačovala se s níží sedící nad Vanuatu a Kiribati. NZ seděl někde uprostřed a nechal se zalévat přívaly vod, protože zrovna vyhrávala oceánická níže. A když říkám přívaly, nemyslím tím nějakých 30 nebo 50mm, které u nás barví Vltavu dohněda a plaší vesnice od Veselí po Prahu. V Arthurs passu, kam jsme měli namířeno, spadlo jeden den 65, druhý 150mm a pak už jsme to raději nesledovali. Že tam nebylo zrovna azúro nás nepřekvapilo. V průvodci o tomto významném místě, propojující východ a západ jižního ostrova píší, že v Arthurs passu je většinou špatné počasí (165 dní v roce proprší) a že to není náhoda, protože je to právě tenhle pass, který špatné počasí vytváří pro celou přilehnou oblast. Nicméně v průvodci také psali, že řeky odvodňující západní svahy jsou tak přeplněné obřími pstruhy a voda tak křišťálově čistá, že rybářský zážitek stojí za všechna příkoří, která Vás v těchto končinách mohou potkat a zaručeně potkají. Tato slova se vpálila nadšeným rybářům našeho týmu do představ kvalitněji než Sauronovo zaklínadlo do prstenu. Druhou polovinu našeho týmu, která nebyla úplně nadšená pak nalákaly hot springs. Uprostřed hor totiž prochází významný litosférický zlom a na něm jsou opět horké sirné prameny. A tak jsme se nakonec rozhodli vyrazit a Arthurs pass prozkoumat.
Cesta nás vedla asi 400 km od Wedderburnu přes centrální Canterbury, ze kterého jsme před pěti měsíci deprivovaně prchali. Toyotka měla nové sklo a spokojeně ukrajovala kilometry, až jsme konečně vjeli do hor. Hory jsou tu prostě nepopsatelně krásné! I když byly napůl v mracích, podívaná stála za to. První noc jsme přespali v Klondaik shelteru a užili si legraci s místními horskými papoušky Kea. Papouškové Kea jsou jedni z mála horských papoušků na světě. Jsou úplně tmavě zelení, strašně křičí a milujou gumu. Pořádají doslova nálety na auta turistů a okusují všechno gumové, co mají na střechách. Potkali jsme se s nimi už na Milfordu a na Rob Roy glacieru. Kde se vzalo tohle podivné chování? Můžou za něj turisté, kteří ať už úmyslně nebo neúmyslně krmí papoušky vysoce energetickými drobky, které na papoušky působí asi jako na nás redbul. Ptáci začnou být hyperaktivní, přestanou si shánět jídlo sami, žebrají a dělají vylomeniny. Dokud nám skákali po střeše a kolem oken lítala guma ze střešního držáku, bylo to ok. Jak ale vlezli pod auto a vypadalo to, že našli hadičky, začalo to pravé rodeo!

Ráno se auto naštěstí rozjelo a tak jsme se vrazili na místní informační centrum zapsat a vyplnit lístek o tom kam jdeme, kdy se vrátíme a kdy nás mají začít hledat, pokud se nevrátíme. Cesty tu většinou nejsou kolem dokola, takže končíte na jiném místě, než jste začali. V předtuše sporých sil na konci výšlapu jsme zaparkovali auto na konci tracku a na začátek si dostopovali. Jaká náhoda, že nás svezl nadšený rybář, který se chlubil úlovkem pstruha majestátního rozměru 75cm a 4kg! Jiříkovi se tím jenom potvrdilo, že rozhodnutí tahat s sebou do hor nejen rybářský prut, ale i pánev, mouku a rostlinný olej byl vynikající nápad, protože v těhle řekách budeme o pstruhy zakopávat, až je budeme brodit!

Vyrazili jsme. Cesta nás vedla prvně proti proudu řeky Waimakariri – širokým údolím, jaká jsou tu v horách běžná – potom jsme měli vystoupat údolím řeky Taipiti do Harmann saddle, tam překročit rozvodí a klesat od pramenů řeky Taipo až do jejích nižších částí a potom opět nahoru na Carrol hut a zase dolu k autu. Celý track měl něco přes 45 km. Počasí nebylo nic moc, ale stejně jako meteorologové i my jsme důvěřovali australské výši. Waimakariri měla spoustu přítoků a bočních ramen a její koryto bylo široké přes celé několikakilometrové údolí. A tak jsme brodili a skákali přes kameny a vyhlíželi sluníčko. A ono skutečně přišlo  Vydatná přeháňka ukončila nadvládu dešťových mraků, my schovali pláštěnky a nechali se rozehřívat večerním sluncem. Za dalším z říčních ohybů na nás vykoukla Carrington hut – jedna z několika chat určená pro přespávání turistů. A protože jsme v ní byli jediní, neřekli jsme její nabídce ne. Jak se udělala tma a vzduch se rychle ochladil, začalo v ní příšerně praskat a loupat a když se k tomu ještě na střeše začali honit oposumové, spalo se tam jak ve strašidelný mlejnici. Ráno jsme se probudili do husté mlhy, kterou postupně začalo protrhávat sluníčko. Věděli jsme, že my i australská výše máme vyhráno! Aspoň prozatím. Cesta nás vedla dál proti proudu řeky a dovedla až k místu brodu. Protože po předchozích deštích nebylo vody zrovna málo, zvolili jsme raději suchou variantu a to s velkou zvědavostí. Tentokrát se žádný lanový most nekonal. Místo toho bylo přes řeku natažené lano, na kterém seděl vozík a na obou koncích (výstupu a nástupu na konci údolí) byly ruční navijáky. Pro případ, že pocestný je sám, byly ve vozíku ještě železné přitahováky. A tak jsem nasedla, oba jsme se zhluboka nadechli a Jiřík mě vypustil v kabince po lanu doprostřed hlubokého údolí. Svištěla jsem vzduchem a říkala si, jak dlouho už tam to lano asi visí… a jak dlouho ještě bude. Zůstalo tam naštěstí i po obou našich průletech... udělala jsem si náčrtek. Měli bychom tohle obveselovadlo zapojit na naše ratmírovské čarodějnické srazy.

A pak to začalo. Poslední značka nás nasměrovala do údolí Taipity a zmizela. Stoupali jsme korytem řeky, většinou po suchu, ale dost často i mokrou nohou. Údolí se sevřelo v údolíčko a to potom z jedné strany ve sráz a z druhé v balvanitou terasu. Jako stěžejní pro zdárný průchod bystřinou se ukázal výběr správné strany, kterou se škrábat nahoru. Nekompromisní skaliska nás ale nutila přeskakovat proud častěji, než bychom chtěli. Naštěstí se stoupalo strmě vzhůru a tak se postupně potok stal potůčkem, navíc kolem šuměly mnohočetné vodopády. Počáteční sklíčenost z průrvy, kterou jsme museli přebouldrovat a zouvačky, abychom si zachránili suchou obuv, zmizela. Do sedla jsme se vyhoupli o něco později, než bylo v plánu, ale protože nás čekala už „jen“ cesta dolů, nevypadalo to s časem úplně špatně. Trochu nás zklamaly výhledy. Šli jsme nahoru celý půlden, ale dostali jsme se do sedla, které bylo obklopeno vyššími horami a vyššími sedli, inu Alpy…. Pohled do našeho údolí ale také nebyl úplně k zahození a tak jsme smlsly každý jedny rybičky, nazuli boty a vyrazili dál, na Julia hut…

A teď se postupně vyprávění mění na akčňák…
Level 1. – Sráz… Nikdy bych si neuměla představit, že se dá jít po sklonu 80°… navíc v „cestě“ tekl čůrek potoka, takže to pěkně klouzalo a nebylo se čeho držet okolo – zadek to jistil.
Level 2. – Neceta… Nikdy bych nevěřila, že v oficiálním tracku vás necesta zavede do vysoké trávy (né trávy, ale tussock – je to hodně podobné tomu co babička pěstuje v květináči -  s trnama a tuhejma listama) a do keřů, který zakrývají balvany a díry hluboký půl až jeden metr. Sráz zůstal stejný…. – zadek a přepad na lokty to jistil.
Level 3. – Brození… Po překonání prvních dvou levelů byl už potok řekou, která se nápadně začala podobat Čertovým proudům na Vltavě… každé brození bylo potřeba hodně dobře vybrat a naplánovat… Brodilo se často a často úplně zbytečně – nějaký chytrák naskládal kamenné trpaslíky, označující „cestu“ tam, kde selhalo oficiální značení, což bylo na tomhle úseku prakticky všude.
Level 4. – Bouldrovací řeka… 4km v levelu 1-3 nám trvaly cca 6hodin. Mapa slibovala, že už brzo vlezeme do lesa a tam by měla být cesta značená. Bolavá kolena z přeskakování z kamenu na kamen už proklínala každý další skok a těšila se na tu cestu! … Při posledním brození, kde už si Jiřík nelajznul zout boty a přebrodil to v nich, pak se vrátil a mě přenesl na zádech, jsme konečně došli k první značce a ďouře do lesa. Úlevu však za chvilku vystřídal úžas, že může být ještě horší terén, než bouldrovací koryto divoké řeky.
Level 5. – Cesta džunglí… Kořeny, kameny, kluzké mechy, nahoru –dolu o desítky metrů. Strhlé srázy a cesta suťovými poli… pod námi divoká řeka.
Level 6. – Noční vidění… Padla tma. Cesta džunglí přestala být vidět. Světlo čelovky jsme naštěstí podpořili baterkou v mobilu a pak jsme v půl desáté za hluboké tmy KONEČNĚ NAŠLI JŮLII!

Najít chatu po takovém dni bylo nekonečné labůžo! Opět tam (překvapivě) nikdo nebyl a tak jsme se uvelebili, spolkli další rybičky a začali se sušit. Prioritu měli Jiříkovi nové Hanwagy, ke kterým po půl hodinách vstával a přikládal do kamen a sušil a sušil a vstával a sušil – celou noc až do šesti! Já spala vyčerpaná jako mrtvola budík nebudík.

Další den nás vzbudilo krásné modré ráno a na paloučku před chatou nás překvapila weka. Pták, kterého jsme na Milfordu milně považovali za kiwiho… ale tam jsme ji viděli jenom ze zadu a zadek mají teda hodně podobnej. Sešli jsme dolů k řece a do nosu nás uhodil smrad síry. Očekávajíce něco podobného jako na Hot Water Beach, tyhle loužičky se smradlavou vodou nás nijak extra neuchvátily… na to, že to měl být jeden z vrcholů tohohle tracku docela slabota… Ani jsme se nezuli a šli dál, na Mid Taipo hut. Tam měly být ony úžasné pooly s ještě úžasnějšími pstruhy. Cesta byla po povodních hodně poničená, místy ani nebyla vůbec, takže level 4 a 5 se opakoval po většinu dalšího dne. Už bylo alespoň vidět.

Na Mid Taipo jsme dorazili poměrně brzy a k oboustrannému překvapení tam potkali prvního turistu, Davida Australana. Šel z opačné strany a nesl si s sebou strašně moc jídla a pořád něco vyvařoval. My si dali zase rybičky a Jiřík se šel podívat na ty pooly, že nám chytí k večeři ještě rybu čerstvou. Jenomže povodeň nejenže strhala břehy, ona i zasypala všechny pooly a vypláchla celou řeku. Voda byla sice křišťálová, jak průvodce sliboval, ale ryba v ní nebyla ani jedna. A tak jsme se aspoň dobře vyspali. Žádná strašidla ani budík nás tentokrát nerušil.

Ráno ale začalo pršet. Měli jsme před sebou zbylých 15 km a tak jsme vyrazili do toho nečasu. Žádný velký liják to nebyl, ale mokrá tráva nás promáčela po pár stech metrech, takže jsme brodili už oba a v botách nám pěkně čvachtalo. O tom, že cesta umí být pořád náročnější nás přesvědčil přístup k dalšímu lanovému kabinkovému přejezdu. Šílenost z obou stran… Stoupání vedlo nepochopitelně zbytečně vysoko korýtkem příležitostného vodopádu, v bahně smíseném s kamínky. Tam, kde se kvůli téměř kolmému svahu neudrželo bahno, tak v kamenech. Téměř každý druhý krok nám půl metru přidal, ale vzápětí jsme se o metr svezli zpět. Nekonečné! Totéž nás čekalo cestou dolů a to bylo snad ještě horší. Přes pláštěnky jsme si neviděli pod nohy, a tak jsme je raději sundali a vystavili zbytky suchého oblečení dešti a spárům okolní mokré zeleně. Průlet kabinkou už nás ničím nezaskočil, a tak jsme se neohroženě vydali dál. Nadšení z toho, že kousek za vozíkovou lanovkou má být podle mapy chata, zchladila další několikametrová skoro kolmá stěna bahna, ve které občas vyčuhoval nějaký kořen, nahoře zakončená metrovým převisem. Přes to všechno byl natažený řetěz  – myšleno asi jako pomoc, ale byla to spíš pomoc na cestu poslední. Pod námi byl kolmý sráz kamenitou džunglí asi 20m do řeky. Řetěz byl chycený ke stromu, který měl kořeny napůl v luftě… Jistit se dalo akorát tak, že se člověk musel pořádně držet jednou rukou a doufat, že mu nic neuklouzne a batoh na zádech ho nestáhne dolů. Po překonání tohoto místa už nic nemohlo hnout naší myslí a tak jsme se promáčení šklebili na každý těžší úsek a já už jen nezúčastněně pozorovala, jak se mi nohy postupně barví dofialova po každém pádu do kamení, nebo skluzu ze svahu a srázu. Po následujících několika nekonečných kilometrech jsme vešli na travnatou planinu, kompletně zalitou vodou a sporadickými stopami ve vykukujícím bahně. Značka nebyla nikde žádná a tak nezbylo než doufat, že ti před námi zrovna nebloudili, protože na vlastní iniciativu hledat správnou cestu nebyla síla ani morální ani fyzická. A pak se to začalo konečně obracet k lepšímu. První vlaštovkou byly keře ostružin, zahalené do černoty sladkých plodů. Déšť nedéšť jsme si dopřáli trochu té sladké dobroty, než nás objevili muchnice. Pak už následovala poslední chata, kde jsme do sebe nasoukali pár sušených švestek a pelášili k autu. Na stole v chatě jsme našli doporučení, že vydat se přes značený přístup k lanovce přes řeku je šílenství a že máme raději zariskovat a řeku přebrodit. Dokonce byla přiložená i mapka, kde šlo řeku přebrodit, kde nebyl tak dravý proud a voda dosahovala jenom po pás. Bohužel na Mid Taipo nikdo nic takového nepřipsal a už asi ani nepřipíše. Protože pořád drobně pršelo a hory byly úplně zahalené v mracích, změnili jsme plány a rozhodli se nejít přes poslední sedlo na Caroll hut, ale dojít k silnici a stopnout si něco k našemu autu. Cesta od ostružinové chaty už byla jako procházka rájem…

Na silnici jsme se dostali překvapivě brzy a stopli mladého pilota - mechanika vrtulníků, ten nás odvezl k Toyotce. A tak jsme se šťastně a vyčerpaně shledali, začali zase sušit boty a jeli vyplenit první obchoďák a koupit si něco jiného než ty zatracené plechovkové rybičky!