Jak jsme hledali práci...
Práci na včelí farmě jsme začali hledat hned po příletu do Aucklandu. S pomocí Zlatých stránek (ach ta globální vesnice) se nám podařilo najít kontakt na zhruba třicítku včelích farem. Ty jsme postupně obepisovali a s každým přihlášením do emailové schránky napjatě čekali, kdo že to potřebuje dva warmhearted strivers well-experienced in beekeeping, (zkušené veselé dříče). Vzhledem k začínající včelařské sezóně na sebe nabídky nenechaly dlouho čekat. Nejvíc se nám zalíbila jedna, která jako na potvoru byla jediná z jižního ostrova. Od chlapíka jménem James. Přes horkem sálající plá
že severního ostrova nás vidina 18$ za hodinu přiměla vyměnit představu plavek za ranní mrazíky. Jamese jsme se pokusili přmět k tomu, aby nás zaměstnal až od zažátku litopadu a dal nám tím možnost poznat severní ostrov a jeho krásy. Nicméně jeho požadavek zněl jasně. Potřebuju Vás co nejdřív, nejraději ihned. A tak jsme se vydali jižním směrem a ostatní pracovní nabídky tiše ignorovali.
Naše toyotka je krásná, ale i hladová. Postupně jsme ji naplnili čtyřma nárdžena benzínu a udrželi tak průměrnou spotřebu na báječých 11 litrech na 100 km. Za Jamesem jsme přijeli ve čtvrtek s tím, že jsme připraveni nastoupit do práce, jak si přál. Místo toho jsme se dozvěděli, že pro nás vlastně momentálně žádnou práci nemá, možná až od dalšího pondělka. Ale že můžeme zůstat a vyspravit si auto. Autíčko se nám povedlo parádně a lůžkovou úpravu si můžete prohlédnout ve fotogalerii zde. V neděli jsme za Jamesem zašli, jestli by neměl náhodou i jinou práci než u včel, protože se nám rozpočet trochu rozutíkal a vůbec nebylo pěkné počasí na cestování. Dozvěděli jsme se, že pro nás vlastně nemá práci vůbec a to ani od dalšího pondělka, takže ádié. Blbec!!!
A tak jsme volní jako ptáci vyrazili zase na cestu s vidinou hubených dní a mrazivých nocí (fakt nám tu omrzalo přední sklo, ale díky několika vrstvám přikrývek a spacákům jsme po přestavbě ložnice zimu téměř nepocítili). James nám dal alespoň naději, že má jakéhosi kamaráda z Methvenu se 2.000 včelstev, kterého se ptal, jestli by nás zaměstnal a kamarád neřekl ne, což se dle Jamesova výkladu rovnalo jako by řekl ano, protože zná jeho gryfy z partiček pokeru. Tak jsme s 
neuhasínající nadějí vyrazili o cca 40km na jih, do obce Methven. Výhledy byly opravdu spektakulární, do doby než se zatáhlo a přišla brutální větrná bouře doprovázená přívalovým deštěm a o sto metrů výše sněhem. Trvala téměř 24 hodin. Během této doby jsme nevystrčili nos z pod peřiny a jediné, co nás dokázalo vytáhnout ven byla nutnost nabít baterku v počítači, abychom mohli hledat další důvěryhodné kontakty na práci. Vzhledem k tomu, že v Methvenu chcípnul pes (je to takový Špindl v létě) a mají tam všehovšudy jen dvě hospody, první večer, vyhrála Blue Pub, druhý Brown Pub. Stojí naproti sobě a až na tu barvu jsou úplně stejné, se stejnou muzikou a skladbou hostů – ušmudlaných farmářů kolo 50 let. Ale bylo tam teplo i zásuvka. Útočiště na parkování a tím i přespávání jsme naštěstí nalezli v závětří jendoho z četných větrolamů kousek od vsi u řeky. Před větrem úžasná skrýš. Po 16 hodinách vytrvalého deště, jsme trochu zpanikařili, když nás vyděsila houkající siréna signalizující cosi. Cosi mohlo být cokoliv – povodeň, zemětřesení nebo bůhví co ještě. Vyhrála to první varianta. Mezi plovoucími ovcemi jsme zmítáni neustávajícím větrem zamířili k moři. To už nám ale bylo veseleji, protože jsme měli příslib další práce. Sice o 400 km dál od civilizace, zato v panenské krajině.
A tak nás vítr nakonec zavál až na místní South Fork. Cesta byla neuvěřitelná! Nádherné vyhlídky kdy jedna konkurovala druhé o cenu kýče roku. Zasněžené bíle vrcholky ze všech stran lemující zdánlivě nekonečnou a neobydlenou prérii. Jen místy jsou roztroušené ovce, mezi žlutě kvetoucími janovci a k tomu modrá obloha, zabarvená paprsky zapadajícího slunce. Nepopsatelná krása. O to víc jsme se děsili, co nás čeká na konci naší cesty, ve vesnici Wedderburn.
Paní domácí nás přivítala ve dveřích milým úsměvem, pozvala dál do obrovské luxusní vily k rozpálenému krbu a čerstvě připravené polívce z uloveného jelena. Chvíli jsme si povídali a pak nás rovnou ubytovala v obrovském pokoji se dvěma manželskýma postelema a třema gaučema. Celý dům má dispozici asi tak 15+3, zahradu, kterou protéká potok, výhled na hory a stříkající fontánu v zádveří. Jirka nejvíc ocenil neuváženou nabídku paní domácí: „Když budete mít hlad, jděte do ledničky“. Máme i jednu vlastní sprchu a záchod, spíme na posteli s magnetama (ačkoliv nevíme k čemu je to dobré, prý je to strašně zdraví prospěšné). Nás spíš těší, že je to King Size. Následující den jsme se během neoficiálního přijímacího pohovoru dozvěděla, že nás vlastně vůbec nepotřebujou a zaměstnali nás proto, že když jsme paní domásí volali, ucítila Touch of Universe (dotek vesmíru). A to bylo znamení, že bude zajímavé a přínosné nás poznat. Mají 1.500 včelstev, jejichž žihadla jsou zdá se méně bolestivá než ta u našich včel. Jirka to prubnul hned během prvního (asi)pracovního dne. Zatím to bereme tak, že jsme tu na zkoušku a stále čekámena finální dohodu o práci a platu a všech dalších provozních záležitostech. Hodně jíme, vyhříváme si kosti, já už stihla vyprat a usušit dvě pračky. Jmenoujou se Walter a Ajleen Adamsonovi a med, co dělají je fakt boží. Mají jetelovej a mateřídouškovej.
Po třech dnech práce se zdá, že nemají absolutně žádné manažerské schopnosti, což vysvětluje proč jejich jediní dva zaměstnanci chodí do práce, jenom když se jim chce. Den začíná v osm hodin vydatnou snídnaní (většinou něco na špeku). Časová pracovní pásma jsou následující: snídaně (30min), bezcílné a chaotické popocházení po dvoře (30min), práce (1hod), svačina (30min), práce zhruba do 12hod, oběd (1hod). Doopravdy pracovat se začíná až odpoledne s tím, že v 17hod je večeře a po večeři odpočinek. A tak to tu máme zatím každý den. Ještě přesně nevíme, za kolik vlastně pracujeme a trochu se bojíme se na to zeptat. My totiž vlastně ani nevíme, jestli vůbec pracujeme, a pokud ano, tak jestli jenom Jirka, nebo i já. Protože moje pracovní činnost zatím spočívá v nekonečném mytí nádobí, dělání společnosti paní domácí a to včetně cvičení Qi Gong (jakási forma protahovacího Pilates podle DVD). Ať je to ale nakonec jak chce, máme tu skvělé zázemí, příjemnou společnost a úžasnou kuchyni. Jirka, který je gurmet a v jídle se opravdu vyzná, zažívá každý večer překvapující zjištění, že jídlo dokáže být ještě chutnější než předcházející den. Je to opravdu nádhera a nekonečný požitek. Možná časem pořídíme i fotoalbum našich večeří včetně receptů.
Naskle.