Povedený víkend...

Hurá! Nastal víkend. Však už nás to lákalo nasednout znovu do Toyotky a objevovat krásy centrálního Otaga a přilehlých districtů. Navíc vidina tučných lososů smažících se na sto způsobů se zdála víc než reálná. A tak jsme vyrazili. Plni očekávání a nadšení jsme stoupali přes horský hřeben navazující na Mount Idu a každým zdolaným metrem nám bylo jasné, že budeme muset dát ještě hodně treků, protože hor v našem okolí se snad nedá nikdy nabažit. Projížděli jsme skutečným územím nikoho, nebo spíš úzmím nikoho a sem-tam ovcí. Silnice chvilku existovala, chvilku se ztrácela v nánosech štěrku a v okolí Densys Passu si Toyotka poradila i s cestou spíš pro traktory. Na druhé straně hor už to byla novozélandská klasika dokonce ozdobená libůstkami pro kolemjedoucí zběratele sešlapané obuvi.

Blížili jsme se k moři, sílící vítr a projasněné nebe toho bylo neklamným důkazem. Protože rybářská bilance bývá v poměru jedna ztracená třpytka na dva pstruhy, museli jsme doplnit zásoby. Ryb jsou tu totiž mraky a třpytky na stromech nerostou. Zastavili jsme se proto ve městě Omaru, které místní obyvatelé vyslovují jako Ou´emaru a tady v Otagu a možná i jinde na NZ se jim zato pošklebují. Ou´emaru je totiž, na rozdíl od většiny NZ měst krásně prozdobené spoustou viktoriálnské architektury a láká turisty na SteamPunk – cože je taková ocelová známka panku. Mimo třpytky jsme tu koupili i luxusní podběrák s váhou v rukověti a metrem v síťce, takže když se losos uloví, taky se sám rovnou zváží a změří. Já v infocentru objevila překrásnou Paua Shell, což je místní královna škeblí, která duhovými barvami předčí i rajčí peří a protože tak nadšená rabářka, abych nosila v uších třpytky ještě nejsem, Jiřík moje omámení neunesl a pořídil mi ony uhrančivé Pauové ohringle. Nádhera!

Lososy jsme šli chytat na Waitaki. Řeku s širokánsou deltou ústící přímo do Pacifiku. Pár dní před víkendem docela pršelo, takže hladina byla vysoko a zdálo se, že pořád ještě stoupá. Místní jsou tady na to ale dobře připravení a většina velkých řek tu vypadá spíš jako ohromné vádí, které se naplní jen několikrát do roka. V záplavových oblastech mají jenom pastviny, takže jim nic vážného nehrozí. Moře bylo jako vždy dost bouřlivé a plné sargasu. Prý šlo najít i vyvržená žraločí vajíčka a asi jsme jich skutečně i pár našli. Mnohem větší radost než z vajíček jsme ale měli z objevu Paua mušlí, kterých tu bylo pohazených slušné množství a tak jsme sbírali a strkali si je do kapucí od bundy, protože nic jiného jsme s sebou neměli. Njn, lososi tu ale nebyli. Prý na horách ještě neroztál sníh a tak čekají, až se koryta řek naplní na maximum a pak vyrazí na svojí hladovou sexuchtivou pouť. A tak jsme okoukli místní garnátníky, chlápky co jen tak sedí u vody, mají tam položené sítě a tváří se strašně sveřepě a důležitě, ačkoliv mají sítě úplně prázdné. Vyplašili kolonii racků a vraceli se k autu. Řeka Waitaki však mezitím nastoupala o další metr a půl a zamkla nás na malém poloostrově, vlastně pak už ostrově, mezi mořem a pevninou. S kapsami a kapucemi plnými lastur jsme polonahatí brodili plni úzkostného očekávání, jestli nás nepřepadně nějaký ten lidožravý úhoří macek – dobrodružnou story, jak Jirku lovili úhoři, sepíše Jiřík prý co nevidět. Naše úlovky byly veškeré žádné, ale to nám nevadilo, protože jsme našli v mapě krásné jezero, u kterého by se dalo nocnout i nachytat a opéct večeře. Cestou k němu jsme projeli okolím Dunedinu [Danejdnu] a viděli NZ lesy. Ó ty český smrčáku, borůvčím a podhoubím vonící, jak jsou krásné krovy tvoje! To co je tady je teda hanba lesního hospodářství. Holosečná těžba borovic úplně na skelet, to člověku jde mráz po zádech, jak tady plundrujou půdu a podporujou intraskeletární erozi (Bětuš ;) to je slovíčko pro Tebe do sbírky). Holosečná těžba byla i kolem celého našeho vyhlídlého jezera, takže jsme se otočili na gumě a ujížděli zase dál. Už se notně stmívalo, když jsme vjeli do planin, které se zdály bez konce a bez začátku. Kolem nás nebylo nic, jen kopce, tráva a ovce. Jediná budova, kterou jsme minuli na osmdesáti kilometrech, byla hospoda zhruba v polovině cesty, na křižovatce. A pak zase nic, jen dlouhá tma. Na kopcích bylo možné vidět, kde je nějaká osada a dokonce občas i bílé světlo v dálce slibovalo, že možná za půl až tři čtvrtě hodinky potkáme nějaké auto. Neuvěřitelné setkání s prostorem, pro člověka ze střední Evropy.

Cíl naší cesty, jejíž délka se nakonec vyšplhala až přes 500km, jsme nakonec stanovili na Middlemarch. Výchozí bod Central Otago Railway, kterou dáme snad někdy v létě – rozumnějte tak v lednu nebo v únoru. Zaparkovali jsme u naší oblíbené Taiery s tím, že Jirka hned ráno konečně vyrazí nachytat nějaké ty pstruhy. Nařídil si budíka na šestou a ráno skutečně vyrazil. Z avizovaných dvou hodin vytouženého lovu se ale nakonec vyklubala necelá půlhodinka a rozmrzelý výraz. V kalných vodách řeky Taiery prvním náhozem přišel o zbrusu novou třpytku BlueFox3 a tím ukončil svůj víkendový rybolov. Cestou zpět málem šlápl do chcíplé ovce a promočil si boty od ranní rosy. Njn spíš než Petrův zdar to byl Petrův zmar… inu po každé se nezadaří.

Už to zkrátím. Cestou domů nám odstřelený kamínek ze štěrkové cesty prorazil trubku od chladiče a tak jsme s ustrnutím poslouchali, jak nám syčí předek. Dost to připomínalo parné gejzíry v Rotoruře. Nakonec jsme se rozhodli, že nevybouchnem a dojeli až do Ranfurly do autoopravny, před kterou jsme zaparkovali, dali si každej flašku piva a vyrazili na stopa domů do Wedderburnu.

Howg