Včelaření a to okolo...

Jelikož nepředpokládám, že by tyto řádky četl nějaký erudovaný včelař, (vyjma  Kadlecovic, kteří se nám v době naší nepřítomnosti starají o včelstva a jsou to včelaři par excelanc), pokusím se vynechat odbornou terminologii a oprostit se latinských pojmů.

Walter Adamson je včelař, který se stará o 1500 včelstev. My mu říkáme Walter nebo taky děda, protože mu je okolo sedmdesátky, ale ve skutečnosti to ještě děda není, ačkoliv má společně s Eileen pět dětí. Tři syny a dvě dcery. Dcerky jsou nejmladší, je jim 24 a jsou to dvojčata. Protože Wedderburn je takové centrum ničeho, schované uprostřed nekonečné prérie, nelze se divit tomu, že všechny děti se rozutekly do světa a rodiče navštěvují jen někdy o vánocích. O synovi, který je v Africe už nemají rok žádnou zprávu. Hledá tam pro těžařskou společnost místa, kde jsou poklady k vytěžení a je děsně shy. Druhý syn je v Austrálii, je zasnoubený a jako jediný není shy. Třetí syn, ten nejstarší je nejvíc shy.  Je pořád uzavřený ve svém bytě bůhvíkde, nikam nechodí a čte si internetové knížky. Prostě, žádný potomek evidentně nezdědil lásku ke včelám a nikdo z rodiny Walterovi nepomáhá. Walter je ale na svůj věk neuvěřitelně vitální člověk, má obrovskou sílu (z toho jak pořád tahá 25 kg těžké medníky) a pořád něco kutí. Kromě nás mu se včelařením pomáhají  ještě dva zaměstnanci, kteří ale chodí do práce jen, když se jim chce. První se jmenuje Richard. Richard má na starosti rozmnožování matek a dojíždí každý den asi 75 km. Než jsme se objevili my, většinou přijel na snídani, pak dělal asi hodinu matky, pak šel na sváču a pak už se mu pracovat nechtělo, tak jel zase domu. Druhý zaměstnanec je Tania, my jí říkáme Táňa. Táňa je farmářka ze sousedství, která má  3000 ovcí a do práce chodí taky jen, když se jí to hodí. Když se jí ale do práce nechce, tak na rozdíl od Richarda alespoň zavolá, že nepřijde. Proto se není čemu divit, že když jsme zavolali, jestli by nás nechtěli zaměstnat, viděla v tom Eileen „touch of universe“. 

Od okamžiku kdy nás Walter zaměstnal, pracovní morálka Richarda i Táni se značně zlepšila a začali oba jako na potvoru chodit do práce každý den. Richard nejprv začal pracovat i po svačině a jezdil domu až po obědě, poslední týden už několikrát pracoval i celý den.  Takže je nás teď na práci dohromady 5, ačkoliv je tam práce jenom pro 3. Walter ale nemůže dát ostatním dvěma padáka, protože ví, že až odjedeme, tak je bude zase potřebovat a proto chce být se všemi zadobře. Prostě celkem holubník.

Waltrovi předci přišli ze Skotska a farma, na které pracujeme, vznikla jako druhá včelí farma v celém Otagu. Walter včelaří v Langstrotech 2/3. Ve skutečnosti jsou to cca 70 let staré dřevěné krabice, ve kterých se dovážela na Záland nafta a které Waltrovi rodiče jenom lehce vyztužili, aniž by museli zasahovat do samotné konstrukce a rozměrů. Když Walter rozšiřoval provoz a vyráběl nové úly, držel se už zavedených měr. Tak tedy vznikla dnešní světově nejrozšířenější rámková a úlová míra, na kterou postupně přecházíme i my s Verčou z klasických českých tachováků. To jen tak pro zajímavost.

Jinak je celý provoz plně mechanizovaný, už se těšíme na vytáčení. Ve stáčírně to vypadá jako někde na kosmické lodi. Spoustu zařízení si Walter sám vyrobil, protože je to typický kutil.

…výměna autorů…

Zatím ve včelách hledáme matky a dáváme je do spodního úlu, pak mateří mřížku (aby matička nemohla nahoru klást) a nahoru jeden a více úlů jako medníky. Je to vzrušující práce! Matičky tu nemaji označený, takže někdy i docela frustrující. Když už jedete druhou bednu a pořád nic, záčínám být trochu nervózní, ale až budu mít tolik zkušenosí co klucí, taky mi to půjde rychlejc :) Waltrovi tempo zdá se nevadí. Se včelama se doslova mazlí, rozpěrákem, nebo jen tak. Dáváme tři stanoviště denně, protože údolí Maniototo, který se teď zrovna dělá, je docela z ruky. Jenom dojet tam trvá přes hodinu, njn, je to tu veliký. Hlady ale netrpíme, protože po každým stanovišti (asi tak 20 úlech) je tea break. Svačiny nám chystá Eileen a jsou fakt vydatný. Navíc Walter podporuje Jirkovu vášeň v rybaření a tak většinou svačíme u nějaký řeky a často se najde i chvilka na to smočit proutek. Jenomže ryby berou se soumrakem… to ví přece každej zkušenej rybář.

O víkednu jsme byli vyzkoušet další možnou alternativu, jak si vylepšit rozpočet a to prodávat med jako u nás melouny – u silnice. Nebylo to špatný, ale ani nijak zázračný. Zastavil nám ale mimo jiné i manžel pořadatelky místních (v Queenstownu – cca 2hod od Wedderburnu) farmářských trhů, kde zrovna není nikdo, kdo by prodával med. Takže to asi zkusíme ještě tam. Už jsme koukali na kostým čmeláka, aby byla trochu legrace :)

Tolik o včelaření, alespoň prozatím..

Celou galerii ke včelaření můžete prozkoumat zde.