Wanaka z ptačí perspektivy

Murphyho zákony platí i na druhé polokouli, a proto jakmile se ochladilo a zkrátily se dny, začalo být krásně. A tak se už celých 14dní budíme do jasných, mrazivých dní a při vytáčení paří slunce do oken tak, až naše letmé polibky chutnají víc slaně než medově.  Protože se počet volných dní limitně blíží k nule, nemeškáme a pracovní nasazení prokládáme naplánovanými výlety. Jedním z nich byl i Roys Peak nad Wanakou. Jednodení výšlap na horu nad jezerem s výhledem na alpské velikány sliboval scenérie, při kterých se tají dech. Poučeni z minula, počkali jsme si na ukázkové počasí a vyrazili.
Ke všeobecnému překvapení jsme dodrželi plán a vstali v šest, vyrazili v sedm, já si neprosadila zmrzlinu v Alexandře a v devět jsme skutečně byli na místě.  Vchutnali jsme si uzené mušle s česnekem, které patří do každého plánu projíždějícího kolem New Worldu (místní Kaufland) a ti odvážnější je zapili banánovým mlíkem. Nástupní místo jsme našli už minule, takže zbývalo než vylézt 1100 výškových metrů a kochat se tou nádherou kolem. Cesta vedla zprudka do kopce, ale ten terén! Po Harakiri tracku lahoda! Úplný měkkoučký koberec a to téměř doslova. Celé dvě třetiny cesty se šlo po spasené trávě, mnohdy i vydatně pohnojené, takže to byl spíš slalom mezi tím, co z trávy zbylo. Vystoupali jsme prvních 200 metrů a dostali se na hranici ranní mlhy. Než jsme vyrazili, říkali jsme si, že se postupně rozfouká, jako vždycky, ale ono jako na potvoru nefoukalo. A jak jsme stoupali, mlha houstla a my se k ní blížili téměř na dosah. Abychom jí ukázali, že se jí teda vůbec nebojíme, našli jsme si místo mimo ex-trávu, rozložili se tam a vychutnávali výhodu toho, že jsme těsně pod mrakem. Opalovali se a spali a koukali do údolí pod námi. Při každém dalším probuzení jsme hádali, jak moc se přiblížila jedenáctá, která rozhodne a pak to přišlo. Mraky se hnuly a my mohli zase vyrazit. Kopec teda výživnej! Ale ta nádhera při každém otočení. Zkrátka nepřestáváme být uneseni novozélendskou krajinou. To skutečně nemá obdoby v ničem, co jsme kdy spatřili. Navíc ta čistota! Jezero por námi bylo tak průhledné, že i z toho obřího kopce bylo vidět co je pod vodou. Na vrcholu jsme potkali pár američanů a „on“ nás po chvilce překvapil lámanou češtinou „mlufite šeski?“ Ukázalo se, že studoval na UK v Praze a má tedy základní nezbytnou slovní výbavu typu „nefiltrovane“ a dokonce i pokročilou „nepasterizovane“. Kam na jaké pivo jsme řešili už v angličtině, ale protože tady se o pivu moc mluvit nedá, nechali jsme jeho i jeho přítelkyni opěvovat krásy naší vlasti a hřálo nás to u srdcí. Na vrcholku jsme strávili asi hodinku, protože bylo opravdu na co se koukat. Posuďte sami v galerii. Cesta dolů byla poměrně rychlá, ale i tak nás při odemyání Richardovy suzučky téměř přivítal soumrak. Už je tu brzo tma. Amíci nám poradili místo veřejného campingu a tak jsme byli rádi, že nemusíme nic hledat. K naší radosti bylo hned na pláži u jezera a bylo to překrásné místo. Postavili jsme stan a vyndali všechno nezbytné… a pak… pak jsem objevila, že auto se dá zamknout i ze zadu.  A bohužel jsem to ale objevila příliš rychle. Klika cvakla, dvéře letí a klíčky zůstaly vevnitř v zapalování… A najednou se ukázalo, co nezbytného jsme ještě nevyndali… Jiříkovi boty (už byl v plavkách, že skočí do jezera), večeři (koupili jsme si pěkně teplou, vepřový kousky, grilovanou zeleninu…), mobily, peníze, atd… Aspoň že ten stan stál, spacáky byly vevnitř a Jiřík měl ručník kolem ramen. Po koupačce začal večerní program pro všechny spolukempery. Jedny dveře nedovíraji a tak pořád hořel plamínek naděje, že do nich tou úzkou škvírou prostrčíme cosi, čím nějak vystrčíme ten zamačkávací čudlík a dveře otevřem. Jenomže to nešlo vůbec lehce. Nakonec jsme poprosili kolemjdoucí o radu koho zavolat, jestli hasiče, policajty nebo co s tim. Jeden z nich se ukázal jako hotovej demolition man, hned přinesl drát, který odmontoval bůhví jak z blízké ohrady a začal „otvírat“. No hrůza, lak lítal, sklo bouchalo, pak ho napadlo vytáhnout tím drátem klíček ze zapalování, jenomže při tom ho otočil a skoro nastartoval. To už jsme mu to tahali z rukou, ale borec si řekl, že to otevře. Nakonec jsme ho museli „slušně“ vyhnat s tím, že si radši poradíme sami. Tak drát vytánul a neopatrně se do dveří opřel. A zaklapl je úplně… kontrolky svítily, lak na vrchním rámu byl sedřenej, dvěře zavřený a čudlík zastrčenej. No konec. Se slazama na krajíčku jsem pocítila dotek universu a znovu zoufale vzala za kliku dveří a ony se OTEVŘELY! Zničeho nic… zamknutý dveře, zastrčenej čudlík. Nechápem. Vepřový bylo ještě vlažný a tak nakonec všechno dobře dopadlo.
Spát jsme šli už za tmy a teda, to nebe! Už jsem tady někde psala, že naše nebe je hezčí, ale teda, to, co jsme viděli tam. Mléčná dráha tu noc vypadala jak otevřená záclona do jiný dimenze… Alfa Centauri byla tak jasná jako nikdy a jižní kříž téměř na dosah. Jak začíná být zimní obloha, je tu vidět souhvězdí střelce :)
Ráno jsme si dali prochajdu kolem jezera, skočili tam tentokrá oba a vyrazili vyhlídkovou trasou přes lyžařské středisko Cardrona k Arrowtownu. Tuhle trasu jsme měli v plánu hodně dlouho, ale nebylo na ní nikdy počasí. Je to spojka mezi Queenstownem a Wanakou a opravdu stojí za to.  Při překonání passu jsme totálně uvařili auto. Lajonel se pořád vytahuje, jak je to úžasnej a bezchybnej stroj, ale ona je to taková popelnice, že nechápeme, jak tohle může mít technickou a naše toyotka ne. No nakonec jsme se tam vyškrábali, ale bublalo v tom strašně. Naštěstí byl na odpočívadle mladej kluk, kterej se k nám hned přihlal, že je automechanik a se zapáleným brkem mezi rtama se začal sklánět nad náš přehřátej motor. Braly mě mdloby, jenom jsme vytáhla futrál s pasama a pojištěním a stáhli jsme se s Jiříkem do ústraní, ať si vybouchne sám. Něco povolil, chytil bublající vodu do ručníku a zmizel v oblaku páry. Pak jsme tam dolili vodu z flašky na pití a zdálo se to OK. Cestou domů jsme to pak uvařili už jenom jednou. Zato Richard se tvářil jako tatínek zlobivýho dítěte. Nojo, ono se to musí každej večer zkontrolovat… ;) A tak jsme zvědaví, čím nás suzučka překvapí tentokrát. Vyrážíme na Mount Cook, nejvyšší horu NZ. Hned zítra. Velikonoce se tu totiž slaví už od pátku volnem.

Přejeme krásné velikonoce všem našim čtenářkám a čtenářům!